Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 255/31, 162 00 Praha 6, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 145/2018-269 ze dne 8. 8. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Kladně domáhal obnovení pokojného stavu a zdržení se zásahu do práv uživatele nemovitosti tak, aby mu byl umožněn volný přístup na pozemky a do domu, a to do doby pravomocného skončení sporu o určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Usnesením jmenovaného soudu č. j. 22 C 61/2016-227 ze dne 22. 1. 2018 byla žaloba zamítnuta. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. Ještě před jeho projednáním vzal stěžovatel žalobu zcela zpět s tím, že žalovaná v mezidobí sama uvedla přístup do nemovitostí do původního stavu, a tím mu opětovně umožnila vstup do předmětných nemovitostí.
Nato Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením, jímž rozsudek nalézacího soudu zrušil, a řízení o žalobě zastavil. O nákladech řízení rozhodl tak, že procesní zavinění na zastaveném řízení shledal na straně stěžovatele, jemuž uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 800 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud mu odňal možnost řádně hájit svá práva, když jej neseznámil s postojem žalované a nevyzval jej, zda i přes uvedené vyjádření na svém procesním návrhu trvá. Byl-li by s postojem žalované seznámen, byl by vzal svůj návrh na zastavení řízení zpět a na projednání svého odvolání by byl trval. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve uvádí, že stěžovatel napadl usnesení krajského soudu jako celek, nicméně z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že se ve skutečnosti domáhá jen zrušení výroku o nákladech řízení. Tomu Ústavní soud také přizpůsobil rozsah svého přezkumu.
Jádrem ústavní stížnosti je spor o to, kdo procesně zavinil zastavení řízení a kdo je tedy povinen k náhradě nákladů protistrany dle § 146 odst. 2 o. s. ř. Postoj stěžovatele v ústavní stížnosti je ovšem v tomto směru rozporuplný a nepřesvědčivý. Na jednu stranu totiž odvolacímu soudu vytýká, že jej neseznámil s vyjádřením žalované ke zpětvzetí žaloby, maje za to, že by v takovém případě vzal svůj návrh na zastavení řízení zpět a na projednání svého odvolání by trval. Ústavní soud k tomu podotýká, že takové odvolání procesního úkonu by z logiky věci nebylo možné, jelikož v době, kdy by byl stěžovatel seznámen s vyjádřením protistrany, by pro takové odvolání zpětvzetí žaloby již nebyly splněny podmínky - srov. § 41a odst. 4 o.
s. ř. Na druhou stranu ale dává stěžovatel, poněkud paradoxně, tímto svým postojem nepřímo najevo opodstatněnost nesouhlasu žalované s důvody zpětvzetí žaloby. Nadto stěžovatel důvody jím tvrzeného navrácení přístupu k nemovitostem ze strany žalované soudu nijak blíže neupřesnil. Ani v ústavní stížnosti nerozvádí, jak konkrétně došlo ze strany žalované k obnovení přístupu do předmětných nemovitostí, a tím i k uspokojení žalobou uplatněného nároku. Z uvedeného lze uzavřít, že krajský soud nepochybil, pakliže verzi stěžovatele o náhlém obnovení pokojného stavu nepřisvědčil a zavázal jej k náhradě nákladů řízení žalované před soudy obou stupňů.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu