Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Romana a Marie Holakovských, zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 210/2021-42 ze dne 30. 11. 2021 a výroku III usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 14 C 131/2021-21 ze dne 31. 8. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Radima Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé dali vedlejšímu účastníku neodůvodněnou výpověď nájmu bytu, proti které se vedlejší účastník bránil žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud"). Poté, co se stěžovatelé omluvili z nařízeného jednání a vyjádřili se k žalobě tak, že daná výpověď je pro absenci důvodu zdánlivým právním jednáním, k němuž se nepřihlíží, vzal vedlejší účastník žalobu zpět. Nalézací soud řízení zastavil a výrokem III napadeného usnesení zavázal stěžovatele k náhradě nákladů vedlejšího účastníka ve výši 7 543,40 Kč. Uvedený výrok usnesení nalézacího soudu napadly obě strany odvoláním, Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") neshledal důvodným žádné, přesto napadený výrok změnil - snížil výši přiznané náhrady nákladů vedlejšího účastníka na částku 6 793,40 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Porušení svých základních práv dovozují stěžovatelé z uložení povinnosti nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši necelých 7 000 Kč. Ústavní soud není při nejlepší vůli z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí schopen dovodit, že by stěžovatelům uložením uvedené povinnosti vznikla natolik citelná újma, aby byla způsobilá dosáhnout intenzity porušení jejich základních práv.
5. V bagatelních věcech stejně jako v otázce nákladů řízení (v projednávané věci se kumuluje obojí) Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Nic podobného zde nezaznamenal a nesouzní ani s tvrzeným nerespektováním judikatury [nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)], naopak s ní napadená rozhodnutí shledává plně souladnými. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. bylo podle popsaného skutkového stavu aplikováno standardně a odůvodněně. Bližší pozornost Ústavního soudu věc nezasluhuje, neprovázejí ji žádné (mimořádné) okolnosti, které by ji činily ústavně významnou [a contrario např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu