Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. R. M., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, J. Š. Baara 1715/80, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2005, čj. 33 Odo 335/2004 - 88, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2003, čj. 19 Co 2537/2003 - 70, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2003, čj. 24 C 40/2003 - 56, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své stížnosti zrekapitulovala podstatu sporu a tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení jejích základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a k porušení práva na ochranu práv podle čl. 90 Ústavy ČR. Odkázala na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 231/2000 Sb., podle něhož by nájemci měli být chráněni před excesivním nájmem a před jeho excesivním zvyšováním.
K ústavní stížnosti byla vyžádána vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Nejvyšší soud odkázal na obsah jím vydaného usnesení a poznamenal, že v ústavní stížnosti není uvedeno, zda a případně která základní práva stěžovatelky byla rozhodnutím Nejvyššího soudu porušena.
Krajský soud sdělil, že nepovažuje stížnost za důvodnou, neboť jeho rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Vydání tržního nájemného nebylo ze strany žalobkyně požadováno, při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení se vycházelo jen z tzv. regulovaného nájemného.
Podle vyjádření okresního soudu základní právo stěžovatelky podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebylo porušeno. Je sice pravdou, že okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání, ale toto nesprávné rozhodnutí bylo zhojeno v odvolacím řízení.
V uvedeném případě obecné soudy dospěly k názoru, že mezi účastníky neexistuje platná nájemní smlouva, právo stěžovatelky bydlet v bytě trvá do doby zajištění náhradního bytu. Za užívání bytu nelze stěžovatelce stanovit nájemné podle příslušných právních předpisů. Na její straně vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku. Jako výši bezdůvodného obohacení určily částku, kterou by činilo, v případě užívání bytu na základě nájemní smlouvy, tzv. věcně usměrňované nájemné (dvojnásobek maximálního základního nájemného) podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, a to i přesto, že tato vyhláška byla nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2001 zrušena. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, čj. 33 Odo 335/2004 - 88, jako nepřípustné.
Stěžovatelka užívá (jedná se o dobu podání stížnosti) byt ve vlastnictví žalobkyně. Za užívání tohoto bytu, o rozloze 126 m2, byla zmíněnými rozhodnutími obecných soudů zavázána zaplatit rozdíl mezi jí placenou částkou a částkou požadovanou žalobkyní, tedy částku odpovídající měsíční úhradě za užívání bytu ve výši 4 950, 74 Kč. Ze stížnosti stěžovatelky ani ze spisu okresního soudu již není zřejmé, proč ani 8 let po vydání rozsudku o vyklizení bytu stěžovatelka byt stále užívá a nepřestěhovala se do bytu náhradního. Zodpovědět, zda je to vinou stěžovatelky nebo žalobkyně a řešit další otázky s tím spojené, rozhodně není úkolem Ústavního soudu, jakkoli se o to stěžovatelka podáním své stížnosti snaží.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Po zhodnocení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů, ani jejich rozhodnutími, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani k porušení ust. čl. 90 Ústavy ČR. V řízení nedošlo ani k průtahům stěžovatelkou tvrzeným, tedy k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení (v této věci tomu tak nebylo), může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu