Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZT 47/2021-226 ze dne 27. října 2021 a postupu policejního orgánu ve věci vedené u Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava pod sp. zn. KRPT- 238076/TČ-2018-070081, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení ve shora označené trestní věci, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 3, čl. 10, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní stížnost v tomto směru představuje až krajní prostředek k ochraně práva.
Z napadeného vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci plyne, že jím bylo odpovězeno na podnět stěžovatele k výkonu dohledu podle § 12c a § 12d zákona o státním zastupitelství, v němž stěžovatel vznesl výhrady k postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 4 KZV 26/2019. Odtud je zřejmé, že stěžovatel bude mít možnost zpochybnit postup dozorového státního zástupce či policejního orgánu, jakož i vznést námitky k jejich procesnímu postupu i v dalším průběhu trestního řízení, tj. v řízení před soudem, v němž spočívá těžiště dokazování.
Stěžovatel je v dané fázi trestního řízení teprve obviněn, a disponuje tak všemi procesními právy, která trestní řád s takovým postavením spojuje, včetně práva uvádět výhrady proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci či práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení ve věcech sp. zn.
,
či
II. ÚS 2183/18 , dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že stěžovatel prozatím nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, pročež je na jeho ústavní stížnost nutno hledět jako na návrh předčasný (shodně viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3505/20 ).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2022
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj