Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Z., zast. Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 115/27, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, č.j. 26 Cdo 1909/2007-90, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Města Kyjov, sídlem Masarykovo nám. 30, Kyjov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušného ustanovení Úmluvy upravujícího právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 6 odst. 1:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Okresní soud přivolil k výpovědi z nájmu stěžovatele k individualizovanému bytu v Kyjově a uložil mu povinnost byt vyklidit. K odvolání stěžovatele krajský soud změnil výrok o přivolení a o povinnosti vyklidit byt (toliko upřesněním polohy bytu a vypuštěním části, že předmětný byt jsou povinni vyklidit i všichni, kdo s ním v bytě bydlí ). Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustností se nezabýval, s dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkal, že nezkoumal, zda vedlejší účastník plnil svou povinnost stanovenou v § 687 odst. 1 obč. zákoníku, že nerespektoval jeho právo na přiměřenou slevu z nájemného.
V průběhu dovolacího řízení se Nejvyšší soud nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Otevřenou diformitu neshledal, byť odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, avšak pouze formálně, tudíž po obsahové stránce byla práva a povinnosti účastníků posouzena shodně. Dále posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. zákoníku. Byť stěžovatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu jeho dovolání Nejvyšší soud dovodil, že zpochybňuje právní závěr krajského soudu o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku (podle tohoto ustanovení může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce).
S odkazy na řadu svých předchozích rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že i neplacení nájemného v plné výši je výpovědním důvodem, že povinnost platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce, přičemž její splnění nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon jeho práv, protože tyto povinnosti nemají povahu vzájemných závazků, tudíž jejich plnění nelze vzájemně vázat (z toho plyne, že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné, pro tyto případy je k dispozici režim upravený v § 691 obč. zákoníku).
Nejvyšší soud na tomto základě dospěl ke zjištění, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, proto není dovolání přípustné, a napadeným usnesením ho odmítl.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2009
František Duchoň předseda senátu