Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Barborou Bumanovou, advokátkou v Praze 1, Jungmannova 34, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 516/2005-583 ze dne 29. 3. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č.j. 6 C 171/2000-467 ze dne 6. 1. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 516/2005 ze dne 29. 3. 2006 (pozn.: v petitu očividně omylem uvádí, že jde o rozsudek vrchního soudu), jímž byl ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení částečně změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 6 C 171/2000 ze dne 6. 1. 2005, kterým bylo vyhověno žalobě o určení vlastnictví a zdržení se užívání nemovitostí proti stěžovatelce a dalším žalovaným. Napadenými rozhodnutími došlo podle jejího názoru k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednávání věci, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které jsou nezbytné k zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle § 72 odst. 4 citovaného zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V předmětné věci je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ze sdělení soudu I. stupně i ze sdělení právní zástupkyně stěžovatelky plyne, že proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, o němž zatím nebylo pravomocně rozhodnuto. Z podaného dovolání, které je založeno ve spisu, vyplývá, že stěžovatelka opřela přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má prý po právní stránce zásadní význam.
Podle výše citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu sice v obecné rovině je dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., mimořádným opravným prostředkem, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení, a jeho nevyčerpání samo o sobě neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti; v předmětné věci však stěžovatelka tento mimořádný procesní prostředek využila a rozhodnuto dosud nebylo.
Z uvedeného vyplývá, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze byly souběžně podány ústavní stížnost a dovolání. V řízení o dovolání se stěžovatelka domáhá ochrany svých práv; bude rozhodnuto o přípustnosti dovolání a v kladném případě bude dovolání následně meritorně projednáno. Není proto namístě, aby Ústavní soud v rozporu s principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. Vzhledem k ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu má však stěžovatelka zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti i v případě, že uplatněný mimořádný opravný prostředek bude shledán nepřípustným. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2007
Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj