Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. N. N., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2022 č. j. 5 Azs 288/2021-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2021 č. j. 3 A 200/2018-62 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. května 2018 č. j. OAM-205-17/ZR-2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Ministerstvo vnitra (dále jen "Ministerstvo") napadeným rozhodnutím v řízení zahájeném z moci úřední zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu stěžovatele podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (pro opakované narušení veřejného pořádku), protože stěžovatel byl dvakrát soudně trestán. Nešlo o ojedinělá odsouzení, nýbrž o souhrn opakované úmyslné trestné činnosti. Odnětí pobytového oprávnění není nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele, protože na území České republiky nemá žádnou rodinu a jeho rodiče žijí v domovském státě. Rozhodnutí Ministerstva potvrdila k odvolání stěžovatele vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 14. 8. 2018 č. j. MV-76052-4/SO-2018.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem. Nepřisvědčil žalobním námitkám o nedostatečném zhodnocení dopadů odnětí pobytového oprávnění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Správní orgány se jeho rodinnou situací zabývaly. Stěžovatel sice v řízení před vedlejší účastnicí poukázal na svého údajného syna, avšak důkazy pro to předložil až v řízení před soudem. Měl přitom možnost tvrdit a prokázat své rodinné vazby již dříve. Ze správního spisu nevyplývá, že stěžovatel takové vazby na území České republiky má. Syn stěžovatele, narozený v roce 1999, je nadto zletilý a schopný samostatné výdělečné činnosti.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné tvrdil, že nízká závažnost trestné činnosti neopravňovala správní orgány k odnětí pobytového oprávnění. Tuto argumentaci však stěžovatel v žalobě neuplatnil, a Nejvyšší správní soud v tomto směru kasační námitky odmítl jako nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Podle Nejvyššího správního soudu dále odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi, že po cizinci lze v řízení o odnětí pobytového oprávnění oprávněně požadovat, aby byl procesně iniciativní u tvrzení a prokázání své rodinné situace. Stěžovatel však výslovně dříve v žádosti o udělení pobytového oprávnění uvedl, že je svobodný a bezdětný. V nyní posuzované věci se nadto seznámil s obsahem správního spisu. Nijak se však k jeho obsahu nevyjádřil, nežádal jeho doplnění. Listiny směřující k prokázání otcovství (rodný list s uvedením svého otcovství a rozsudek o určení otcovství) předložil až v soudním řízení. Přestože stěžovatel podle svých tvrzení žije se svým synem od jeho pěti let, konkrétní kroky k určení otcovství (protože donedávna byl za otce považován někdo jiný) učinil až po skončení správního řízení. Správnímu orgánu neposkytl ani základní indicie o své rodinné situaci. V soudním řízení správním však nelze přihlížet ke změnám skutkového stavu, které nastaly po vydání správních rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
1. Stěžovatel nesouhlasí s odnětím svého pobytového oprávnění. Tvrdí, že není osobou, která naplňuje podmínky pro takový postup podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ani dalších obdobných ustanovení téhož zákona. Správní orgány dále nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho rodinné situaci; v České republice pečuje o svého syna, což brání odnětí jeho pobytového oprávnění, protože by šlo o nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Výkon rozhodnutí bude mít pro něj a jeho syna katastrofální následek. Otcovství stěžovatele sice lze doložit soudním rozhodnutím z roku 2019, avšak jde o deklaratorní rozhodnutí, které dokládá otcovství zpětně. Stěžovatel sice formálně neprokázal své rodinné vazby v době rozhodování správních orgánů, se svým synem však žije dlouhodobě. Stěžovatel proto dále tvrdí, že správní orgány neúplně zjistily skutkový stav, protože vycházely z neaktuálních informací z jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu z roku 2007. Samy správní orgány měly zjišťovat, jaká je aktuální rodinná situace stěžovatele; platí zásada vyšetřovací. V době odnětí pobytového oprávnění žil ve společné domácnosti se svým synem, což orgány veřejné moci nezohlednily.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Stěžejní argumentace stěžovatele spočívá na tvrzení, že správní orgány nedostatečně zohlednily, že stěžovatel má na území České republiky rodinné vazby, které jsou v důsledku napadených rozhodnutí nepřiměřeně dotčeny. Pro správní soudy bylo výchozím předpokladem, že podle jejich ustálené rozhodovací praxe platí, že v řízení o odnětí pobytového oprávnění je především na cizinci, aby byl procesně iniciativní co do tvrzení o svých osobních a o majetkových vazbách pro účely zhodnocení dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, a aby pro jejich prokázání označil důkazy, jde-li o jeho intimní sféru.
Uvedené obecné východisko stěžovatel žádným způsobem věcně (natož ústavněprávní argumentací) nezpochybňuje a sám Ústavní soud je ve své rozhodovací činnosti opakovaně akceptoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1653/20 , ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2764/20 , ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2554/20 či ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 154/22 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného se proto podává, že je legitimní, odráží-li úvahy správního orgánu při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o odnětí pobytového oprávnění do sféry soukromého a rodinného života cizince míru jeho procesní aktivity co do okolností jeho soukromé a rodinné sféry.
2. Pro správní soudy dále bylo rozhodné, že stěžovatel zůstal ve správním řízení pasivní, přestože mu již v řízení před Ministerstvem (v prvním stupni správního řízení) muselo být zřejmé, že je třeba tvrdit a prokazovat své případné rodinné vazby; v řízení před vedlejší účastnicí (v druhém stupni správního řízení) sice tvrdil, že na území České republiky žije se svým synem, avšak toto tvrzení neprokázal. Stěžovatel v soudním řízení sice předložil důkaz o otcovství, avšak k tomu měl příležitost již ve správním řízení.
Rozhodnutí soudu o určení otcovství pak bylo vydáno až po skončení správního řízení, přičemž sám stěžovatel k jeho vydání nečinil žádné kroky dříve, přestože tvrdil, že se svým synem žije zhruba 15 let. Nepředložil-li stěžovatel důkazy ve správním řízení, ač takovou možnost měl, nejde o pochybení správních orgánů, nýbrž důsledek procesní pasivity stěžovatele, kterou nelze "dohánět" v soudním řízení správním. Kromě toho správní soudy zohlednily, že syn stěžovatele je (a v době rozhodnutí správních orgánů již byl) zletilý, a odnětí pobytového oprávnění stěžovateli tak nebude mít na situaci jeho syna zásadní vliv.
3. Ústavní soud zvažoval, zda správní soudy neaplikovaly procení zásady ovládající rozhodování o odnětí pobytového oprávnění cizinců (včetně navazujícího soudního řízení) svévolně, popř. zda v nyní posuzované věci nejsou dány výjimečné okolnosti, které by případně odůvodnily prolomení těchto (jinak obecně akceptovaných) zásad. Správní soudy své závěry opřely mimo jiné o výklad § 75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se přezkum správního rozhodnutí v soudním řízení správním "fixuje" ke skutkovému a právnímu stavu v době vydání správního rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 4 As 141/2013-27 však platí, že uvedené ustanovení nebrání, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí, popisují-li stav, jež ke dni rozhodnutí objektivně existoval.
4. Zde je proto třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že důkazy, které předložil v soudním řízení, se týkají skutkového stavu, který zde byl v době rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatel již ve správním řízení tvrdil, že má na území České republiky syna, se kterým žije. Rozhodné však bylo, že pro to nepředložil žádné důkazy. Jeho rodinné vztahy tak zůstaly v rovině tvrzení. V následujícím (nyní posuzovaném) soudním řízení tedy nešlo o nové skutečnosti, nýbrž nové důkazy o skutkovém stavu v době rozhodnutí správního orgánu.
Za takové situace přesto podle výkladu § 77 odst. 1 s. ř. s. zastávaného doktrínou lze k novým důkazům předloženým v soudním řízení přihlédnout jen tehdy, nemohl-li je žalobce uplatnit dříve (srov. JEMELKA, L. a kol. Soudní řád správní. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 638), což platí i pro přezkum rozhodnutí vydaných v řízení, ve kterých se k dané otázce klade důraz na procesní iniciativu účastníka (srov. obdobně KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 634). Takovou situací je právě hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o odnětí pobytového oprávnění cizinci do jeho soukromého a rodinného života, jak se podává ze shora uvedeného.
5. Správní soudy proto nepochybily, soustředily-li se v napadených rozhodnutích na okolnosti, za kterých stěžovatel měl možnost předložit důkazy k prokázání svých tvrzení o rodinných poměrech ke svému synovi, a nepřihlédly-li proto k nově předloženým důkazům. Konkrétní závěry správních soudů v tomto směru jsou řádně odůvodněné a vychází z posouzení konkrétních okolností nyní posuzované věci. Pro Ústavní soud je v tomto směru rozhodné, že příběh stěžovatele není přesvědčivý. Ani v ústavní stížnosti neosvětluje, co mu bránilo předložit důkazy o jeho rodinné situaci již ve správním řízení, ačkoli právě to bylo rozhodné pro správní soudy.
Stěžovatel tvrdil, že se svým synem žije ve společné domácnosti od jeho pěti let, což podle data jeho narození musí být okolo roku 2004. Přesto stěžovatel v roce 2007 v žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu výslovně uvedl, že je svobodný a bezdětný. Dále se z dostupných podkladů podává, že řízení o určení otcovství stěžovatel inicioval až v roce 2019, tedy po skončení správního řízení, a dokonce po podání žaloby. Podle Ústavního soudu nadto není rozsudek o určení otcovství jediným důkazem, který je způsobilý prokázat "faktické" rodinné vazby k osobě, se kterou stěžovatel údajně žije již téměř 15 let ve společné domácnosti s tím, že ji považuje za svého syna.
6. Jde dále o to, že syn stěžovatele byl již v době rozhodování správního orgánu zletilý, což obecně značí nižší intenzitu negativních dopadů odnětí pobytového oprávnění stěžovateli. U přiměřenosti dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života se nadto hodnotí rozličné důvody. Tedy nejen, zda má cizinec na území České republiky rodinné vazby. Význam tvrzení stěžovatele, které se snaží nyní prokázat, proto není v okolnostech nyní posuzované věci klíčový. Stěžovatel byl rovněž již v řízení o odnětí pobytového oprávnění v prvním stupni zastoupen advokátem.
7. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že správní soudy svévolně aplikovaly zásady ovládající rozhodování o odnětí pobytového oprávnění stěžovateli, nepřihlédly-li k nově předloženým důkazům, které stěžovatel nepředložil ve správním řízení, ač takovou možnost měl. Z týchž důvodů Ústavní soud ani neuvažoval, zda je případně oprávněné tyto zásady z výjimečných důvodů prolomit. Úvahy orgánů veřejné moci o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o odnětí pobytového oprávnění do soukromého a rodinného života stěžovatele byly přiměřené jeho procesní aktivitě ve správním řízení, kterou od něj bylo možné oprávněně očekávat.
Jde-li konečně o důvody odnětí pobytového oprávnění, z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil poprvé až v řízení o kasační stížnosti, a proto k ní nebylo možné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout. Úvahy Nejvyššího správního soudu se v tomto směru opírají o relevantní zákonné ustanovení a stěžovatel jejich obsah nereflektuje. Ústavní soud tak nemá důvod je dále zpochybňovat. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí správních soudů představují ve světle ústavní stížnosti stěžovatele projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu