Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti A. H., t. č. ve VTOS Jiřice, zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 284/2025-182 dne 29. října 2025 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. ze 22 T 47/2023-169 ze dne 29. července 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Příbrami jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o blanketní stížnosti stěžovatele, aniž by obhájci stěžovatele bylo doručeno (taktéž nyní napadené) usnesení Okresního soudu v Příbrami, proti němuž stížnost směřovala. Stěžovatel požádal o přednostní projednání věci a o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 22 T 47/2023, okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal blanketní stížnost a sdělil, že dodatečně zašle její odůvodnění. Krajský soud posléze, aniž by stížnost byla doplněna, napadeným usnesením stížnost zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud po vydání napadeného usnesení usnesením č. j. 22 T 47/2023-177 ze dne 22. 8. 2025 opravil protokol z veřejného zasedání, na němž bylo napadené usnesení vydáno. Stěžovatel pak udělil plnou moc svému obhájci a tuto skutečnost soudu oznámil a doložil, což vzal soud na vědomí, neboť usnesení o opravě protokolu obhájci zaslal. Samotné meritorní rozhodnutí ale obhájci zasláno nikdy nebylo. Blanketní stížnost stěžovatele pak krajský soud napadeným usnesením zamítl, přičemž argumentoval nedostatkem odůvodnění stížnosti. Ovšem stěžovatel, resp. jeho obhájce, údajně stížnost odůvodnit objektivně nemohl, neboť mu nebylo doručeno rozhodnutí, proti kterému brojil.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud úvodem poznamenává, že stěžovatel sice formálně brojí proti oběma napadeným rozhodnutím, ovšem proti rozhodnutí okresního soudu nevznáší žádnou argumentaci. I kdyby tedy Ústavní soud argumentaci v ústavní stížnosti přisvědčil, mohlo by to vést maximálně ke zrušení rozhodnutí krajského soudu. Z vyžádaného spisu ovšem Ústavní soud nadto zjistil, že argumentace stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí ne zcela odpovídá realitě.
6. Se stěžovatelovým tvrzením, že stížnost odůvodnit "objektivně nemohl, neboť mu nebylo doručeno rozhodnutí, proti kterému brojil", nelze souhlasit proto, že dle ve spise založené doručenky (kterou stěžovatel nezpochybnil) toto rozhodnutí bylo doručeno (přímo) stěžovateli dne 7. 8. 2025. Stěžovateli nic nebránilo dané rozhodnutí obhájci poskytnout. Ztotožnit se nelze ani s tvrzením, že krajský soud stížnost zamítl, "přičemž argumentoval nedostatkem odůvodnění". Taková argumentace není v usnesení krajského soudu obsažena; krajský soud pouze při popisu procesního stavu věci konstatoval, že okresní soud vydal napadené usnesení a stěžovatel proti němu podal stížnost, kterou písemně neodůvodnil.
Jak z jeho rozhodnutí dále plyne, krajský soud, veden revizním principem, přezkoumal "správnost výroku napadeného usnesení i řízení mu předcházející" a stížnost zamítl, neboť ověřil, že soud prvního stupně učinil "správný závěr, že odsouzený ve zkušební době neobstál, nevedl řádný život, když se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl shora uvedenými rozsudky a trestním příkazem opakovaně pravomocně odsouzen". Hlavní argumenty, na kterých je ústavní stížnost postavena, tím ovšem ztrácí veškerou relevanci, a ústavní stížnost tak při absenci jiných argumentů nemůže být úspěšná.
7. Nad rámec uvedeného lze dodat, že stěžovatel měl na doplnění stížnosti takřka tři měsíce, tedy více než dostatečný prostor i pro případ, že by si stěžovatelův obhájce zpočátku myslel, že napadené usnesení bude zasláno i jemu. Není možné, aby obhájce stěžovatele (advokát) převzal právní zastoupení a následně po tak dlouhou dobu vyčkával, zda mu soud zašle usnesení vydané v době, kdy stěžovatele nezastupoval.
8. Konečně Ústavní soud poznamenává, že i kdyby skutečně došlo k pochybením, která stěžovatel uvádí (a tak tomu není), samo o sobě by to ani tak nemuselo postačovat k závěru o porušení stěžovatelových práv. V obdobných případech totiž dále hraje roli, "zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu" (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1316/25
ze dne 25. 8. 2025). Žádné takové námitky ovšem stěžovatel, ač ústavní stížností napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně, nepředložil.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Důvod k formálně přednostnímu projednání Ústavní soud neshledal, neboť i tak bylo věc možné vyřídit před případným nástupem stěžovatele do výkonu trestu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu