Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Duška, zastoupeného Mgr. Jiřím Doležalem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2022 č. j. 115 A 6/2022-115, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Teplice, sídlem náměstí Svobody 2/2, Teplice, a volebních stran ODS spolu s TOP 09, jednající Renatou Svatošovou, volební zmocněnkyní, Svoboda a přímá demokracie (SPD), jednající Františkem Mitterwaldem, volebním zmocněncem, Zdraví Sport Prosperita, jednající Pavlem Jarosilem, volebním zmocněncem, ANO 2011, jednající Janem Kuzmou, volebním zmocněncem, a VOLBA PRO! TEPLICE, jednající Martinou Appelovou, volební zmocněnkyní, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhal prohlášení neplatnosti hlasování ve volbách do Zastupitelstva statutárního města Teplice konaných ve dnech 23. a 24. 9. 2022 ve volebních okrscích č. 5, 10, 14, 18, 19, 20, 25, 37, 41 a 42 pro podezření z tzv. kupčení s hlasy. Stěžovatel byl tehdy členem okrskové volební komise v jednom z uvedených volebních okrsků. Tvrdil, že během prvního volebního dne si všiml několika osob, které se chovaly neobvykle; šlo o sociálně slabé, nejspíše z místních ubytoven, Romy. Bylo zřejmé, že tyto osoby byly u voleb poprvé, byly zmatené, měly předvyplněné hlasovací lístky, někteří ve prospěch čtvrté vedlejší účastnice. Obdobných okolností se všimli i další členové okrskových volebních komisí v dalších volebních okrscích. O podezření na nabídky na finanční odměny za výkon hlasovacího práva ve prospěch určeného subjektu se zmínili i zástupci místních neziskových organizací poskytujících sociální péči. O podezření na tzv. kupčení s hlasy v Teplicích upozornila i média a zabývala se jím policie. Pro uvedené svědčí i výsledky hlasování; čtvrtá vedlejší účastnice získala v dotčených okrscích ve srovnání s jinými okrsky nepoměrně více hlasů. Jde rovněž o to, že jeden z kandidátů čtvrté vedlejší účastnice, Petr Benda, vlastní ubytovnu v Bílinské ulici, což nasvědčuje, že mohl jejím obyvatelům nabízet úplatu za výkon volebního práva v jeho prospěch.
2. Krajský soud nařídil ústní jednání a provedl na něm mimo jiné výslechy svědků. Poté napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Podle krajského soudu z výpovědí členů několika okrskových volebních komisí vyplynulo, že si někteří všimli "podezřelého chování" některých voličů, tak jak je popsal stěžovatel. Jeden ze svědků v den voleb viděl, jak před volební místností předávají dvě osoby 500 Kč jiné další osobě, která v ruce drží hlasovací lístek a která posléze zamířila k volební místnosti. Z listin z policejního vyšetřování se podávalo, že Policie České republiky prověřuje několik oznámení o možném tzv. kupčení s hlasy. Z volební dokumentace se podávalo, že několik členů volebních okrskových komisí vyjádřilo svá podezření o možném tzv. kupčení s hlasy (zmatení voliči se zmuchlanými volebními lístky). Jinak ve volební dokumentaci nebyly zaznamenány žádné neobvyklé okolnosti. V několika volebních okrscích proběhly kontroly Ministerstva vnitra a Krajského úřadu Ústeckého kraje bez zjištěných závad.
3. Krajský soud zdůraznil, že podle § 60 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na vyslovení neplatnosti hlasování důvodný, prokáže-li navrhovatel, že 1) byl porušen tento zákon a 2) porušení zákona souvisí s celkovým počtem hlasů odevzdaných pro určitou volební stranu a 3) ovlivnilo výsledek voleb jako celek, a to hrubým způsobem. Nepřípustné tzv. kupčení s hlasy je třeba pro úspěšnost návrhu skutečně prokázat, a to ve větším rozsahu, nikoli jen v jednotkách případů.
Z dokazování přitom vyplývá pouze to, že několik osob má na tzv. kupčení s hlasy podezření, nikdo však není schopný identifikovat jeho konkrétní případ. Krajský soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tvrzení, že pro ovlivnění volby svědčí její výsledky. Čtvrtá vedlejší účastnice získala jediný mandát a ve srovnání s ostatními úspěšnými kandidáty jiných volebních stran měl její kandidát málo hlasů. Kandidát Petr Benda nebyl úspěšný a výsledky v okrsku č. 14, v jehož obvodu se nachází ubytovna v Bílinské ulici, nevybočují z normálu.
1. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu a brojí proti postupu krajského soudu při provádění důkazů a jejich hodnocení. Tvrdí, že se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2017 č. j. Vol 58/2017-187 zaměřil na předložení významných indicií, které vyvolávají pochybnosti o správnosti vyhlášeného výsledku voleb. Stěžovatel tvrdí, že předložil analýzu Českého statistického úřadu, podle které stačilo pouhých 64 voličů pro to, aby úspěšný kandidát čtvrté vedlejší účastnice nezískal mandát, což je zanedbatelné množství. Stěží lze doložit víc, než co stěžovatel v řízení doložil. Šestá vedlejší účastnice dále volební analýzou doložila, že došlo-li by k ovlivnění voleb, čtvrtá vedlejší účastnice by žádný mandát nezískala. Tyto důkazy však krajský soud bez řádného odůvodnění neprovedl. Dále stěžovatel přikládá fotografii předvyplněného volebního lístku různými propiskami, což je "podezřelé". Krajský soud by tak měl přezkoumat, zda se obdobnými hlasovacími lístky nehlasovalo. 2. Krajský soud podle stěžovatele neprovedl ani další navrhované důkazy, a totiž několik svědeckých výpovědí. K tomu stěžovatel tvrdí, že krajský soud relativizuje a bagatelizuje význam jednotlivých svědeckých výpovědí a zpráv z médií a spekulativně hledá alternativní vysvětlení pro neobvyklé okolnosti, které jasně naznačují, že se kupčilo s hlasy. Krajský soud naopak klade nepřiměřený důraz na obsah volební dokumentace. Dále krajský soud opomíjí, že uplácení voličů může vést k řetězové reakci spočívající v nechuti jiných voličů dostavit se k volbám. Krajský soud konečně podle stěžovatele nepohlíží na záležitost v celkových souvislostech a opomíjí předložený ucelený řetězec důkazů. Šlo o sociálně slabé občany, kteří jsou náchylnější ke kupčení se svými hlasy a obecně mají nižší volební účast. Jediným logickým vysvětlením všech zjištěných nestandardních okolností je systematické kupčení s hlasy.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Z uvedeného se podává, že Ústavní soud není v postavení další přezkumné instance ve volebním soudnictví, a to s ohledem na to, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti není pokračováním předchozích právních řízení, ani další instancí volebního soudnictví (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 37/07 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nýbrž prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv a svobod jejich nositele. Ústavní soud tak nepřezkoumává volební výsledek jako volební soud podle pravidel soudního řádu správního a příslušných volebních zákonů, ale pouze zkoumá, zda rozhodnutím krajského soudu, nebo v řízení před ním, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod oprávněných stěžovatelů. Řízení o ústavní stížnosti není procesní prostředek srovnatelný s opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora [čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy a § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu], který je určen pro přezkum výsledku voleb do komor Parlamentu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 41/21 ).
3. Rovněž platí, že volební soudnictví je specifickým soudním řízením, pro které je žádoucí, aby volební soudy zachovávaly zdrženlivost při revizi výsledků voleb [podrobně k tomu srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)]. Rozhodnutí soudu ve věcech volební materie nelze chápat jako eventuální potvrzení či odmítnutí politického výsledku voleb, nýbrž toliko ve volebně technické rovině jako dodržení pravidel pro volební řízení od vyhlášení voleb po zjištění výsledku hlasování a řádného rozdělení mandátů v souladu s ústavními principy a zákonnými pravidly [srov. nález ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10 (N 56/60 SbNU 693)]. I v tomto ohledu je nutné přistupovat k posouzení ústavnosti postupu volebních soudů Ústavním soudem, neboť v řízení o ústavní stížnosti jde o dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny, nikoli o vlastní přezkum toho, jak správní soud posoudil námitky účastníků řízení proti porušení objektivního volebního práva.
4. Ústavní soud připomíná, že opakovaně při rozhodování ve volebních věcech vychází z toho, že "pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení z toho plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení je tedy založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy), jak již v jiné souvislosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu." [srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) a obdobně též nález ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (N 2/60 SbNU 11)].
5. V podmínkách nyní posuzované věci je třeba v prvé řadě uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi označil za ústavně souladný takový předpoklad, že aby bylo možné konstatovat, že došlo k nepřípustnému kupčení s hlasy voličů, musí navrhovatel prokázat, že konkrétní voliči obdrželi určitou finanční částku nebo jinou konkrétní výhodu za to, že volili určitou volební stranu nebo konkrétního kandidáta, nebo za to, že se voleb neúčastnili, a to ve větším počtu, nikoli v jednotkách případů (viz bod 9 usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2982/22 ). Z uvedeného vycházel v nyní posuzované věci rovněž krajský soud a na základě toho návrh stěžovatele hodnotil.
6. Je sice třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že předložil indicie o možném kupčení s hlasy. Nepodařilo se mu však prokázat jediné konkrétní takové jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom vesměs pokračuje v argumentaci, že si několik osob zjednodušeně řečeno všimlo neobvyklých okolností, ze kterých bylo možné dovodit podezření o kupčení s hlasy. Tato tvrzení sice nelze brát na lehkou váhu, avšak nelze pominout, že nikdo ze svědků nebyl schopný identifikovat jediný konkrétní případ kupčení s hlasy, nadto ve větším množství, tak jak je podle ustálené rozhodovací praxe třeba s ohledem na závažnost případného soudního zásahu do volebního procesu. Krajský soud se s argumentací stěžovatele vypořádal adekvátně, a to co do jak významu jednotlivých důkazů při hodnocení, zda ke kupčení s hlasy došlo, tak vlivu případného porušení zákona na výsledek hlasování. Jeho rozhodnutí nevybočuje ze shora vymezených ústavněprávních mezí pro rozhodování ve volebním soudnictví.
7. Stěžovateli nelze přisvědčit ani u tvrzení o vadách důkazního řízení označovaných jako tzv. opomenutí důkazu. Podle ustálené rozhodovací praxe platí, že soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu ve vztahu k předmětu řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)]. Dále platí, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti u tvrzených procesních vad přistupuje k předcházejícím fázím řízení jako k celku a u procesních pochybení zkoumá jejich charakter a intenzitu [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), bod 20 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297) či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 ]. V odůvodněných situacích proto lze akceptovat i odpovědi implicitní [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 (N 199/47 SbNU 585) či usnesení ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1541/16 ].
8. Krajský soud se s neprovedením několika svědeckých výpovědí vypořádal výslovně v bodu 28 odůvodnění napadeného usnesení. Svědci se k jednání jednak nedostavili, a nebylo proto možné je z důvodu krátké lhůty k rozhodnutí (§ 90 odst. 3 soudního řádu správního) znovu předvolat, a jednak šlo o prokazování skutečností, které s předmětem řízení nesouvisely (šlo o jiné volební okrsky, než které zahrnoval návrh stěžovatele) či o důkazy nadbytečné. Ústavní soud považuje důvody zamítnutí důkazních návrhů s ohledem na shora uvedené předpoklady za ústavně konformní. A to včetně zamítnutí důkazů pro uplynutí lhůty k rozhodnutí, protože na jednání nebylo možné důkazy objektivně provést a dalšímu nařízení jednání a řádnému předvolání svědků bránila zákonná lhůta [obdobně viz bod 37 a 47 nálezu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 35/19
(N 42/93 SbNU 87)]. Jde-li případně o další důkazní návrhy (statistické analýzy), je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že pro krajský soud šlo o nadbytečné důkazy, protože primárním důvodem zamítnutí návrhu bylo, že se neprokázal byť jediný případ kupčení s hlasy, a u hodnocení dopadů případného porušení zákona na výsledky volby krajský soud vycházel ze sdělení poskytnutého Českým statistickým úřadem (viz bod 27 napadeného usnesení). Krajský soud se tak s důkazními návrhy účastníků vypořádal v mezích jejich ústavně zaručeného práva na řádně vedené soudní řízení. V postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu