Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. L., zastoupené advokátem JUDr. Filipem Havrdou, sídlem Palackého 71, Náchod, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 1 KZN 429/2025-11 ze dne 12. listopadu 2025, usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě č. j. 2 ZN 2077/2025-14 ze dne 10. října 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality Náchod, č. j. KRPH-66301-22/TČ-2025-050571 ze dne 4. září 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Náchodě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality Náchod, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, policejní orgán napadeným usnesením odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě napadeným usnesením zamítla stěžovatelčinu stížnost, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že její podnět k výkonu dohledu odložil. Údajná trestná činnost měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že po smrti stěžovatelčiny matky stěžovatelčin otec převedl cca 800 000 Kč na bratra stěžovatelky s tím, že tyto peníze nebudou zahrnuty do dědického řízení, v němž by stěžovatelce měl náležet patřičný podíl. Policie věc odložila se závěrem, že jednání otce a bratra stěžovatelky bylo motivováno snahou splnit přání zemřelé matky stěžovatelky a nenaplňuje znaky trestného činu; policie také zdůraznila význam charakteru trestního práva jako ultimae rationis.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení věc dostatečně neobjasnily, zpochybňuje, že by převedení peněz na bratra stěžovatelky bylo přáním stěžovatelčiny matky, a zdůrazňuje, že kdyby sama jednání svého otce a bratra neodhalila, o svůj dědický podíl by přišla, neboť její otec původně uvedené kroky v dědickém řízení zatajil.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že i ten, komu byla trestným činem způsobena (pouze) újma na majetku, může mít právo na účinné vyšetření takového činu [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12
ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)], ovšem toto právo bude ve hře jen výjimečně a u závažných zásahů do majetkových práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1958/23
ze dne 10. 4. 2024, body 22 a násl.).
6. Obecné (a z hlediska judikatury Ústavního soudu v podstatě až teoretické, neboť ani ve zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12
Ústavní soud porušení tohoto práva neshledal) připuštění práva na účinné vyšetřování ve vztahu k majetkové trestné činnosti přitom nelze chápat tak, že by toto právo bylo srovnatelné - co do požadavků kladených na orgány činné v trestním řízení i na zákonodárce - s právy osob namítajících, že tvrzenou trestnou činností bylo porušeno jejich základní právo na život, zákaz mučení a nelidského zacházení či zákaz otroctví a nucených prací.
7. I ve světle práva na účinné vyšetřování některých majetkových trestných činů pak zůstává nedotčena judikatura Ústavního soudu zdůrazňující zásadu subsidiarity trestní represe. Nadále tedy platí to, co Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04
ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405): "Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře."
8. V nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení stěžovatelce - která se ochrany svých práv může domáhat v dědickém řízení, přesto po úmrtí své matky podala během krátké doby na členy své rodiny postupně hned dvě trestní oznámení - přesvědčivě vysvětlily, proč řešená problematika nedosahuje trestněprávní dimenze. To, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí a že při odložení trestní věci nedojde, jak se v ústavní stížnosti obává, k posílení jejího dědického postavení ve smyslu § 1481 občanského zákoníku, danou věc do trestněprávní roviny, tím spíše roviny ústavněprávní, neposouvá.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu