Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Nerudova 1419/22, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 4. 2022 č. j. P 161/2019-386 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2022 č. j. 96 Co 149/2022-597, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel, s odvoláním na porušení svých práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o úpravě péče, výživy a styku s nezletilým.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "soud prvního stupně") svěřil nezletilého syna do péče matky (výrok I.), stěžovateli (otec nezletilého) byla uložena povinnosti přispívat na jeho výživu (výrok II). Soud dále upravil styk stěžovatele s nezletilým (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a V., výrok III. změnil pouze ohledně formy předání nezletilého a výrok IV. změnil tak, že výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně jsou předběžně vykonatelné. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím soudů o svěření nezletilého do výlučné péče matky. Tvrdí, že soudy tak rozhodly bez náležitého odůvodnění a ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel rozporuje názor soudů, že by nezletilého nepřiměřeně zatěžoval a naopak tvrdí, že matka na nezletilého nepůsobí tak, aby jej vedla k všeobecnému rozvoji v jeho prospěch. Podle stěžovatele soudy při rozhodování nerespektovaly přání nezletilého a závěry znaleckého posudku. Uvádí dále, že soudy rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy. Stěžovatel dále popisuje situace, které podle něj dokládají, že matka dlouhodobě nejedná v zájmu nezletilého a manipuluje jej proti stěžovateli. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Rozhodování soudů v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14 ).
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 ,
IV. ÚS 106/16 ,
IV. ÚS 582/15 ,
III. ÚS 816/15 ,
IV. ÚS 773/19 a
IV. ÚS 1286/18 ). Kritéria pro nařízení střídavé péče představují referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů a jejich naplnění závisí na relevantních okolnostech věci. Každý jednotlivý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může patřit i rovnocenný vztah nezletilého k oběma rodičům, jejich skutečný zájem mít jej v péči apod.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci úpravy styku s nezletilým bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Soudy obou stupňů pečlivě posuzovaly Ústavním soudem definovaná ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem tak, aby mohly rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Přitom došly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého se jeví jeho svěření do péče matky, a to na základě podrobného zhodnocení vztahu obou rodičů k nezletilému a dopadu jednání a postojů stěžovatele k němu.
Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soudy nerespektovaly přání nezletilého. Odvolací soud k této otázce v odůvodnění mj. uvedl, že střídavá péče o nezletilého sice byla na základě mimosoudní dohody rodičů praktikována od září roku 2019, ale s ohledem na způsob její realizace, tlak stěžovatele na sportovní výkony nezletilého a jeho přístup k němu, se nezletilý vůči této formě péče jednoznačně vymezil a její další realizaci si již nepřeje. S ohledem na věk nezletilého odvolací soud vážil, zda je přání nezletilého v souladu s jeho nejlepšími zájmy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výlučná péče matky je v daném případě zcela namístě, a to navíc po vyhrocené situaci po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, kdy stěžovatel situaci neustál. Nepokusil se reflektovat situaci či nalézt kompromis, ale násilným způsobem nepřiměřeně zareagoval, a tím došlo k narušení psychiky nezletilého a k nárůstu jeho nedůvěry vůči stěžovateli.
Na základě uvedeného nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že soudy nevzaly v potaz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech svěřování dětí do střídavé péče. Jak zdůraznil odvolací soud, nevyhovění návrhu stěžovatele je odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmu nezletilého, mezi které patří mimo jiné i soulad s přáním nezletilého či minimalizace zásahu do rodinného života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na péči a styku a navazujícím nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv.
Ústavní soud má za to, že soudy při rozhodování o úpravě péče o nezletilé děti a styku s nimi zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmu dítěte. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu