Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou, se sídlem U Santošky 955/22, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 3 T 6/2012, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 8 To 1/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 752/2013, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako ředitel Městské policie hlavního města Prahy inicioval konání schůzek v sídle společnosti JÍŠA s.r.o. s jednatelem uvedené společnosti Josefem Jíšou ohledně poskytování služeb údržby, opravy a úpravy motorových vozidel, tvořících vozový park Městské policie hlavního města Prahy, kde po něm žádal úplatek v podobě platby pravidelné provize vyjádřené procentní částkou z hodnoty objemu fakturovaných částek za dodané služby autoservisu za to, že předmětnou smlouvu ponechá i nadále v platnosti a nebude vypisovat nové výběrové řízení, přičemž v návaznosti na popsaný požadavek na schůzce dne 23.
11. 2011 v restauraci Tiamo převzal od Josefa Jíši hotovost ve výši 200.000 Kč, následně, na schůzce dne 25. 11. 2011 na stejném místě, převzal od Josefa Jíši hotovost 150.000 Kč, přičemž takto chtěl získat za období kalendářního roku při obvyklé průměrné výši fakturace společnosti JÍŠA s.r.o. částku nejméně 1.200.000 Kč, k čemuž nedošlo, neboť byl zadržen Policií České republiky.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popírá, že by trestný čin, pro který byl odsouzen, spáchal. Nerozporuje sice přijetí peněz pokud jde o částku 150.000 Kč a to, že je po Josefu Jíšovi požadoval za dohodu, že mu pomůže s další spoluprací či výběrovým řízením, ale tvrdí, že se i tak nejednalo o úplatek, nýbrž o půjčku, kterou si převzal jako soukromá osoba, nikoliv jako ředitel městské policie. Stěžovatel uvádí, že ve skutečnosti takovouto dohodu splnit nemohl; pana Jíšu jen manipuloval, protože byl ve finanční tísni, přičemž se jednalo o jeho manipulaci jako soukromé osoby, jakkoliv se při ní zaštiťoval svojí pracovní pozicí.
Stěžovatel přiznává, že od pana Jíši vylákal určitou finanční částku, ta však dle jeho přesvědčení nebyla úplatkem v právním slova smyslu. Mohlo se tak snad jednat o nějaký jiný trestný čin, nikoliv však o přijetí úplatku ve smyslu § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. S touto jeho argumentací se obecné soudy dle jeho názoru řádně nevypořádaly. Stěžovatel nepovažuje za možné, aby to, že byl úřední osobou, a že se při požadavku na (dle jeho tvrzení) půjčku svým úředním postavením zastřešoval, postačovalo k závěru, že páchal trestnou činnost jako úřední osoba.
Co se týče částky 200.000 Kč, její přijetí popírá, a má za to, že skutkové závěry v tomto směru nejsou dostatečně podloženy. Došlo přitom i k tomu pochybení, že nebyly reflektovány jeho návrhy na výslech svědků.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2, 3 lit. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud je přesvědčen, že závěry obecných soudů obstojí. Po stránce skutkové třeba zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které jednání stěžovatele podrobně dokumentuje a dosvědčuje. Pokud požadavek na výslech některých svědků byl obecnými soudy odmítnut pro jejich nadbytečnost (viz str. 15 rozsudku městského soudu), Ústavní soud nemá za to, že by tím mohla být pevnost jejich závěrů nějak podkopána. Rovněž po stránce právní kvalifikace Ústavní soud neshledává důvod ke svému zásahu. Možno poznamenat, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je ostatně již sama o sobě poněkud vnitřně rozporná a nepřesvědčivá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu