Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: GEOLINK Praha, a. s., se sídlem Praha 5, Kovářova 1166/3A, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Praha 3, Na Jarově 2425/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, čj. 22 Af 86/2011 - 106, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011 - 74, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vzhledem k tomu, že veškeré posuzované dovozy byly uskutečněny a celní prohlášení podána před vydáním stěžovatelem odkazovaných závazných informací, jsou tyto závazné informace pro posouzení této věci nezávazné a tím zcela irelevantní. Navíc žaloby ve věcech vedených u Městského soudu v Praze jsou vystavěny na zcela totožných bodech jako žaloby v nyní posuzované věci. Krajský soud proto neshledal žádný z důvodů předvídaných v § 48 odst. 1, 2 SŘS pro přerušení řízení, neboť řízení týkající se odkazovaných závazných informací nemohou mít na rozhodnutí o předmětné věci žádný vliv.
Krajský soud poté zopakoval všechna skutková zjištění z předchozího řízení a uvedl na jejich základě právní závěry, které místy doslovně převzal z rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že byl při rozhodování vázán jeho právním názorem. V detailech nemá význam se zabývat podrobnostmi z obsáhlého odůvodnění jak rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i rozsudku Krajského soudu v Ostravě a stačí na ně odkázat.
Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním posouzením věci celními orgány, obecnými soudy, a zejména Nejvyšším správním soudem. Nesouhlasí s jeho právními závěry, prosazuje svůj vlastní právní názor a na základě toho pak konstruuje porušení svých základních práv, jak shora uvedeno.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.
V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem, podaný v řízení před správními soudy, není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele jako účastníka řízení. S ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy, Ústavní soud zejména zkoumal, zda ve věci nedošlo k aprobaci nepřijatelné míry uvážení správního orgánu, pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování.
Dospěl k závěru, že na uvedené otázky je třeba odpovědět negativně. Správní soudy se náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze, z hlediska ústavněprávního, nic vytknout. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Zejména Nejvyšší správní soud podal zevrubný a výstižný výklad právních předpisů, zejména celních, a to jak vnitrostátních, tak i evropských, podrobně se zabýval podřazením předmětného zboží do podpoložek kombinované nomenklatury podle aktuálně platných celních předpisů.
Své závěrečné stanovisko podpořil i konkrétní judikaturou Evropského soudního dvora. Tím dal krajskému soudu zřetelný návod, jak dál postupovat.
Zásady spravedlivého procesu vyjádřené v Listině základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci nijak porušeny. V návaznosti na to nebylo porušeno ani právo stěžovatele vlastnit majetek. Pokud správní soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost, pokud směrovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011 - 74, je nepřípustná (viz shora). Ve zbytku jsou splněny podmínky pro její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu