Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Miroslavy Žídkové, zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Bohumínská 788/61, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 8. 2021 č. j. 108 C 52/2019-263, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2022 č. j. 71 Co 363/2021-299 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022 č. j. 28 Cdo 2564/2022-330, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 17 546 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 132 454 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III., IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil co do částky 128 029 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 4 425 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. - V.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka uvádí, že k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu došlo v důsledku absence řádného odůvodnění, porušení principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo. Nesouhlasí dále s rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení a namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval aplikací § 142a odst. 1 o. s. ř. Podle stěžovatelky soud prvního stupně v řízení zvýhodnil žalovanou tím, že jí umožnil vznést kompenzační námitku po koncentraci řízení, v důsledku čehož došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil. Srozumitelně objasnil, že námitky stěžovatelky nemohly přípustnost dovolání založit, neboť jimi nenastolila právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., ale jen námitky v podobě polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Co se týče otázky rozporu výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, touto problematikou se Nejvyšší soud již zabýval, a proto přípustnost dovolání založit nemůže. K námitkám ohledně náhrady nákladů řízení uvedl, že tato otázka je z dovolacího přezkumu vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, podle kterého je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení objektivně nepřípustné.
Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka nesplnila svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí krajského a okresního soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu