Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. N., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 50 Co 467/2003 - 23, t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše citovaným usnesením bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 9. 1996, č. j. E 3785/96 - 7, kterým byl nařízen podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.
3. 1995, č. j. Ro 1860/94 - 4, k uspokojení pohledávky oprávněného (vedlejší účastník JUDr. Zbyněk Zapotil) v částce 32 959,60 KC, nákladů předchozího řízení 2 053,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 495, - Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věci; stěžovateli jako povinnému bylo zakázáno nakládat s věcmi, které vykonavatel podle usnesení sepíše. Stěžovatel výše citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 napadl odvoláním, které nebylo soudem II. stupně shledáno důvodným, a v němž namítal, že mu nebyl doručen výše citovaný platební rozkaz.
V odůvodnění pak soud II. stupně uvedl, že vzhledem k povodňovým událostem v roce 2002 nelze provést důkaz nalézacím spisem, nicméně tento nedostatek byl překlenut tím, že oprávněný spolu s návrhem předložil soudu I. stupně také stejnopis (fotokopii) vykonávaného platebního rozkazu, na kterém byla vyznačena doložka vykonatelnosti dnem 13. 5. 1995. Odvolací soud dodal, že dospěl k závěru o účelovosti odvolacích tvrzení stěžovatele a přiklonil se proto jako ke správnému k přesvědčení obvodního soudu o vykonatelnosti exekuovaného platebního rozkazu.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že porušení ústavního práva spočívá ve skutečnosti, že Městský soud v Praze neprovedl v rámci odvolacího řízení, jehož předmětem byl přezkum výše citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. Ro 1860/94. V argumentaci soudu, podle níž nelze příslušný spis připojit, neboť ten se nachází na spisovně soudu, která byla postižena povodní v roce 2002, přičemž postačí vycházet z vyznačené doložky právní moci a vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí, jakož i ze skutečnosti, že proti navrhovateli již v minulosti byl veden výkon rozhodnutí podle téhož soudního rozhodnutí, stěžovatel shledává odepření práva na spravedlivý proces.
Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení nálezem zrušil. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení jej důvodnosti. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Namítá-li stěžovatel, že výše citovaným usnesením došlo k zásahu do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.
Námitky stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení výše citovaného ustanovení Listiny, jsou v podstatě opakováním důvodů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že soud nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud dále dodává, že po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a své závěry detailně zdůvodnil. Jelikož tedy Ústavní soud neshledal, že by jednáním či rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2004 JUDr. František Duchoň předseda senátu