Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Družstva věřitelů, se sídlem Humenice 31, Horní Stropnice, zastoupeného Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem U Tří lvů 252/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022 č. j. 23 Cdo 1978/2022-381, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2022 č. j. 22 Co 1459/2020-329 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020 č. j. 25 C 245/2019-222, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se po stěžovateli domáhala zaplacení v žalobě specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 505 176 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 243 515 Kč s příslušenstvím zamítl. Okresní soud došel k závěru, že stěžovatel neoprávněně užíval v žalobě specifikované pozemky ve vlastnictví žalobkyně. Vlastnictví k nim nabyla na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl dosavadnímu vlastníku uložen mimo jiné i trest propadnutí majetku. Pachtovní smlouva, jíž uzavřel pachtýř (stěžovatel) s propachtovatelem (dosavadním vlastníkem), která byla součástí dohody o narovnání, byla soudy posouzena jako neplatná, protože s pozemky, které byly předmětem zajištění nároku poškozeného podle trestního řádu, bylo nakládáno bez předchozího souhlasu soudu.
Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni i částku 243 515 Kč s úrokem z prodlení. Soud prvního stupně při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané užíváním pozemků vycházel z výše obvyklého pachtovného určeného posudkem znalce, odvolací soud však dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je nutno vycházet výlučně z částky, jíž žalovaný reálně obdržel (jako podpachtovné).
Dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích pak ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zastavil řízení o dovolání proti v dovolání označeným výrokům rozsudku okresního soudu v Českých Budějovicích a dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích odmítl.
Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné právní posouzení otázky aktivní a pasivní věcné legitimace a neplatnosti pachtovní smlouvy ze dne 30. 8. 2016. Dále nesouhlasí s určením výše bezdůvodného obohacení v návaznosti na určení výměry pozemků. V procesním postupu soudů upozorňuje stěžovatel na vady spočívající v nepřihlédnutí k důkazu pachtovní smlouvou ze dne 12. 8. 2016. Stěžovatel uvádí, že tento důkaz byl navržen v souladu s koncentrací řízení v rámci vyjádření stěžovatele ze dne 10. 12. 2019.
I v případě, že tomu tak nebylo, měl přihlédnout k takto navrženému důkazu odvolací soud, a to v souladu s § 205a o. s. ř. Stěžovatel namítá i neprovedení důkazu výslechem předsedy stěžovatele. Pochybnost pak ve stěžovateli vyvolává i závěr soudu o náhradě nákladů řízení, konkrétně v návaznosti na výpočet úspěchu žalobce ve věci samé. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle vytýká soudům jednotlivá pochybení, aniž by však poukázal na jejich ústavněprávní rozměr. Z některých pasáží ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze zkopíroval část dovolání. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s procesním postupem soudů v průběhu řízení (zejm. v otázce nepřihlédnutí k stěžovatelem navrženému důkazu) a se skutkovými závěry učiněnými soudy a na ně navazujícími právními závěry.
Jde-li o stěžovatelem namítaný chybný postup soudu spočívající v neprovedení, resp. nepřihlédnutí, a tedy i k neprovedení důkazu pachtovní smlouvou ze dne 12. 8. 2016 navrženému stěžovatelem, soudy stěžovateli řádně osvětlily, proč tento důkaz neprovedly. Skutečnost, že stěžovatel navrhuje provedení tohoto důkazu, nebyla z jeho podání zřejmá. To ostatně nevyplývá ani z tvrzení a citovaných pasáží uvedených v ústavní stížnosti a se závěry obecných soudů se lze ztotožnit. S ohledem na neúplnou apelaci pak odvolací soud nemohl přihlédnout k tomuto důkazu ani v odvolacím řízení.
K těmto otázkám se shodně vyslovil i dovolací soud, který zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Soudy v odůvodnění řádně vysvětlily i to, proč nepřistoupily k provedení výslechu předsedy družstva. Podrobně se vyjádřily i k určení výměry pozemků, kterou stěžovatel zpochybňuje. Závěr soudů týkající se určení výše bezdůvodného obohacení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K řadě namítaných nedostatků se již vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí.
K výtce stěžovatele směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. nepřesnému výpočtu úspěchu žalobce ve věci samé, Ústavní soud předně uvádí, že doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel. Tak se tomu ale v posuzovaném případě nestalo. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu se zásadou úspěchu ve věci, resp. aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny, stejně tak ani čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stěžovatel měl pravděpodobně na mysli čl. 6 odst. 1) tedy Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu