Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti obce Zbuzany, sídlem Na návsi 1, Zbuzany, zast. Mgr. Ondřejem Surgou, advokátem, Štefánikova 65, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9.9.2013, č.j. 19 Co 413/2013-239, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti JIB INVEST, a.s., sídlem Želetavská 5/1447, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti posouzení významu jejího chování po podání žaloby, tj. významu uzavření nájemní smlouvy, kterou vedlejší účastnici pronajala soubor pozemků a tím jí, kromě jiného, umožnila i přístup ke stavbám v jejím vlastnictví. Budiž připomenuto, že to byla vedlejší účastnice, která se žalobou domáhala zřízení tzv. nezbytné cesty k jednomu ze stěžovatelčiných pozemků, a to právě s motivem zajištění přístupu.
Je proto logické, že po zajištění dostatečného práva (v tomto případě práva nájmu), vzala stěžovatelka žalobu zpět, neboť žaloba se stala bezpředmětnou a musela by být zamítnuta (viz podmínky zřízení věcného břemene podle § 151n odst. 3 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb.). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl krajský soud při posouzení významu jejího chování po podání žaloby. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, nicméně Ústavní soud dodává, že důvody, pro které krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení, jsou v odůvodnění napadeného usnesení v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tatotyto závěry v plné míře odkazuje.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěru znaleckého posudku, tak Ústavní soud upozorňuje na její zásadní omyl, který spočívá v představě, že posouzení otázky, zda šlo o užívání pozemku k podnikatelským účelům či nikoliv, je výlučnou pravomocí soudu, protože jde o otázku právní - nikoliv, jde o typickou otázku skutkovou.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vedlejší účastnice se žalobou u okresního soudu domáhala zřízení věcného břemene chůze a jízdy přes jeden pozemek ve vlastnictví stěžovatelky k zajištění přístupu ke stavbám v jejím vlastnictví na jiných pozemcích stěžovatelky. Ta navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že situaci lze vyřešit uzavřením nájemní smlouvy, a poukazovala na skutečnost, že jiné její pozemky užívá vedlejší účastnice bez právního důvodu. Okresní soud nejprve žalobu zamítl, poté jeho rozsudek zrušil krajský soud. Následně podle pokynu krajského soudu ustanovil okresní soud znalkyni, které uložil stanovit obvyklou cenu ročního nájemného za pozemek, který měl být dotčen věcným břemenem, a za další pozemky a vyjádřit se ke správnosti předchozího znaleckého posudku.
Znalkyně tento posudek zhodnotila jako nesprávný a stanovila obvyklou výši nájmu 90,- Kč za 1 m2 ročně. Poté uzavřeli účastníci nájemní smlouvu na stěžovatelčiny pozemky za roční průměrné nájemné ve výši podle posudku znalkyně. Z tohoto důvodu vzala vedlejší účastnice žalobu zpět s argumentací, že se tak stalo až poté, co stěžovatelka přistoupila na uzavření nájemní smlouvy v obvyklé výši, což vedlejší účastnice požadovala od počátku. Stěžovatelka sice se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, její nesouhlas soud nepovažoval za případ předvídaný v § 96 odst. 3 obč. soudního řádu, proto řízení zastavil.
Současně uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení, a to podle zásady procesního zavinění. Vedlejší účastnice podala do nákladových výroků odvolání polemizující s právním závěrem o procesním zavinění. Odvolání shledal krajský soud důvodným a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (také vůči státu), přičemž akcentoval, že k uzavření nájemní smlouvy došlo až v průběhu sporu v roce 2013, proto ke zpětvzetí žaloby přistoupila vedlejší účastnice pro chování stěžovatelky, která po podání žaloby splnila požadavek vedlejší účastnice a je nerozhodné, že se tak stalo jiným způsobem, který do doby podání žaloby stěžovatelka odmítala, neboť měla jiné (nereálné) požadavky na výši nájemného.
Z tohoto důvodu konstatoval příčinnou souvislost mezi chováním stěžovatelky a uplatněným nárokem a vzal za najisto postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána (zajištění přístupu k nemovitostem), byl následným chováním stěžovatelky uspokojen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu