Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně oi ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 145/2009-53, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 C 145/2009-96, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 18 Co 251/2010-125, takto:
Vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 145/2009-53, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 C 145/2009-96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 18 Co 251/2010-125, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatelky.
Odůvodnění:
V nyní posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o žalobě na vyklizení nebytové jednotky - garážového stání, podané s odůvodněním, že vlastníkem této jednotky, kterou užívá stěžovatelka bez právního důvodu, je žalobce (Pražské stavební bytové družstvo). Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila s tím podstatným odůvodněním, že za předmětný nebytový prostor řádně zaplatila a žalobce se zavázal převést na ni vlastnické právo k této garáži, svoji povinnost však nesplnil. Dovolávala se též § 3 občanského zákoníku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil důvodnost žaloby. Vycházel ze zjištění, že Pražské stavební bytové družstvo je zapsáno jako vlastník předmětné nebytové jednotky v katastru nemovitostí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, bylo rozhodnuto o úpadku Pražského stavebního bytového družstva, na jeho majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán. Pražské stavební bytové družstvo (označené jako pronajímatel) a žalovaná stěžovatelka (označená jako nájemce) uzavřeli dne 28. 7. 1997 smlouvu nazvanou jako nájemní, na základě které byl předmětný nebytový prostor přenechán do užívání žalované na dobu určitou od podpisu smlouvy do dne vkladu práva vlastnického k této věci do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky. Nájem byl sjednán jako bezúplatný. Na úhradu zamýšlené koupě předmětné nebytové jednotky a spoluvlastnického podílu na pozemku stěžovatelka zaplatila Pražskému stavebnímu bytovému družstvu 110.000,- Kč. Tato zjištění právně posoudil soud prvního stupně tak, že smlouva ze dne 28. 7. 1997 neobsahuje jednu ze základních náležitostí - ujednání o výši nájemného, a proto je neplatná. Skutečnost, že účastníci zamýšleli převod vlastnického práva k předmětné garáži na stěžovatelku, soud prvního stupně nezhodnotil jako právně významnou. S odkazem na § 126 odst. 1 občanského zákoníku proto žalobě vyhověl, neboť stěžovatelka měla užívat nebytový prostor - garáž bez právního důvodu. K argumentaci stěžovatelky uvedl, že ani ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, a že by takový postup vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (zde odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 109/94
). Odvolací soud - potvrdiv citovaný rozsudek - dovodil, že smyslem předmětné smlouvy bylo upravit právo stěžovatelky na bezúplatné užívání garážového stání, a to až do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky, k čemuž však dosud nedošlo. Smlouvu proto odvolací soud právně posoudil jako smlouvu o výpůjčce dle § 659 občanského zákoníku, neboť naplňuje její základní náležitosti, tedy bezplatnost užívání a dočasnost tohoto užívání. Odvolací soud se tedy odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž nebyla smlouva od počátku platnou.
Odvolací soud však dovodil, že to nic nemění na povinnosti stěžovatelky k návrhu insolvenčního správce garážové stání vyklidit; uzavřel, že i přes skutečnosti, že dosud nedošlo k ukončení doby bezplatného užívání dle uzavřené smlouvy (nebyl proveden vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky), vzniklo dle § 255 insolvenčního zákona prohlášením konkurzu právo insolvenčního správce požadovat vrácení předmětu výpůjčky. Toto právo insolvenční správce využil a jeho uplatněním pozbyla stěžovatelka právní titul věc užívat. K námitkám stěžovatelky o výkonu práv a povinností žalobce v rozporu s dobrými mravy odvolací soud kromě argumentace soudu I. stupně (dle které nelze prostřednictvím tohoto ustanovení konstituovat neexistující oprávnění věc užívat) odkázal i na základní principy insolvenčního řízení, mezi které patří právo jednotlivých věřitelů na uspokojení svých pohledávek a jiných oprávněných nároků v mezích insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům odkazem na dobré mravy a své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení.
V konkrétnostech namítá stěžovatelka zejména následující. Pražské stavební bytové družstvo (dále též "PSBD" nebo "úpadce") uzavřelo dne 14. 8. 1995 se stěžovatelkou smlouvu (označenou v jejím záhlaví jako "smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní registrační číslo 815/163"), na jejímž základě vznikl PSBD obligační závazek převést do osobního vlastnictví stěžovatelky nebytovou jednotku - garáž č. 2548/163 (garážové stání). Stěžovatelka uhradila dle této smlouvy úpadci kupní cenu. Dne 28. 7. 1997 došlo ze strany PSBD k předání nebytové jednotky - garáže do oprávněné držby stěžovatelce. Až do okamžiku podání žaloby na vyklizení garážového státní, faktické vlastnictví stěžovatelky ke garáži č. 2548/163 úpadce (a ani nikdo jiný) nezpochybňoval a téměř 12 let proti tomuto faktickému stavu úpadce nepodnikl žádné právní kroky. Vzhledem k tomu, že v okamžiku předání nebytové jednotky - garáže do oprávněné držby stěžovatelce tato nemovitost jako nebytová jednotka i nadále právně neexistovala (prohlášení vlastníka budovy - kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem o vlastnictví bytů stanou jednotkami - bylo do katastru nemovitostí vloženo až dne 10. 7. 2000), nezbylo stěžovatelce než přistoupit na uzavření PSBD předložené smlouvy, označené v záhlaví jako nájemní; přitom s ohledem na účel této smlouvy ze dne 28. 7. 1997 bylo smluvními stranami výslovně ujednáno bezúplatné užívání shora uvedené nemovitosti až do okamžiku vložení vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Stěžovatelka od okamžiku předání předmětné garáže až dosud hradí veškeré náklady spojené s užíváním jako vlastník a je plátcem daně z nemovitosti. Je proto názoru o jejím existujícím legitimním očekávání dosáhnout účinného nabytí vlastnického práva. Uplynutím zákonné vydržecí doby se stěžovatelka stala ex lege vlastníkem předmětné nemovitosti. Již od počátku byla oprávněným držitelem předmětné nemovitosti, s přesvědčením, že jí patří. Důvody toho, že smlouva neobsahuje náležitosti nezbytné k tomu, aby na jejím základě již v minulosti došlo k vložení práva vlastnického ve prospěch stěžovatelky, lze zjevně spatřovat na straně PSBD, které de facto již těmito smlouvami prodávalo v té době ještě "právně" i "fakticky" neexistující a nezkolaudované nemovitosti do osobního vlastnictví kupujících (tedy i stěžovatelky) a za tyto kontrakty vždy předem inkasovalo od kupujících celou sjednanou kupní cenu, přičemž z těchto PSBD inkasovaných plnění byla výstavba takových nemovitostí financována. Dále stěžovatelka uvádí, že mezi úpadcem a stěžovatelkou se o výpůjčku nemohlo jednat. Pro tento závěr svědčí dle stěžovatelky jak druhové a účelové určení věci (garáž), tak skutečnost, že úmyslem úpadce byl od samotného počátku převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku, úpadce se od samého počátku choval ke stěžovatelce jako "prodávající" a se stěžovatelkou jednal jako s "kupující", a dále stěžovatelka prokazatelně zaplatila na účet PSBD celou dohodnutou "kupní cenu".
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Již důvodová zpráva k návrhu zákona o Ústavním soudu, zakotvujícímu institut odkladu vykonatelnosti, uváděla, že "V mimořádných případech se však Ústavnímu soudu umožňuje, aby odložil vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, protože jinak by ochrana práv a svobod Ústavním soudem mohla v některých případech ztratit praktický význam (např. nebylo by věc po vyhovění stížnosti možno uvést do původního stavu)." [srov. např. Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář.2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 622]. Smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci je předejít situaci, kdy by po eventálním zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci. O takový případ jde i v nyní posuzované věci. Jak uvádí stěžovatelka, ze strany insolvenčního správce by jí - v případě realizace výroku napadených rozhodnutí (tedy vyklizení nebytové jednotky - garáže) - logicky (tedy s ohledem na insolvenční řízení) hrozilo bezprostřední zpeněžení majetku (předmětné garáže). Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem; výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Návrhu stěžovatelky na předběžné opatření Ústavní soud vyhovět nemohl. Podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vydat předběžné opatření jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky vak míří proti rozhodnutí obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze. Odklad vykonatelnosti a předběžné opatření se právě v tomto liší; pokud Ústavní soud nyní odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, není důvod vydávat (a především to dle zákona o Ústavním soudu ani nelze) předběžné opatření. Pokud byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nemůže ani insolvenční správce zpeněžit předmětnou nemovitost (garáž), o které pojednávají napadená rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu
25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení svého základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětné garáži (dále též jen "legitimní očekávání").
26. Existenci vlastního legitimního očekávání stěžovatelka vyvozuje (hlavně) ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 14. 8. 1995 (srov. např. body 37 a 38 ústavní stížnosti).
27. V souvislosti s tvrzením o svém legitimním očekávání se stěžovatelka dovolává mj. i nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005
sp. zn. I. ÚS 353/04
(viz níže). V něm Ústavní soud dovodil existenci základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku plněním ze smlouvy a v této souvislosti kupříkladu konstatoval: "... obecné soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (předmětného rodinného domu) plněním ze smlouvy (smlouva o pronájmu ze dne 1. 4. 1994). Obecné soudy jsou povinny při aplikování a interpretování jednotlivých norem jednoduchého práva (konkrétně občanského zákoníku) poskytnout tomuto základnímu právu adekvátní ochranu. Ústavní soud nemá důvod se vyjadřovat k závěru obecných soudů učiněnému ohledně vlastnického práva vedlejšího účastníka. Nicméně je třeba zároveň zodpovědět otázku, zda vedlejší účastník svou žalobou podávanou v intencích § 126 odst. 1 obč. zák., tj. jako nástroj k ochraně vlastnictví, vykonával toto své právo v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. A právě v tomto ohledu shledal Ústavní soud pochybení obecných soudů, které (patrně i pod vlivem komentářově publikované judikatury Nejvyššího soudu - viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 40) nerozpoznaly působení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání ve shora uvedeném smyslu, kterému je rovněž nutno poskytnout ochranu. Toto základní právo stěžovatele vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany vlastnictví vedlejšího účastníka, a je-li tato hranice přestoupena, v daném případě podáním žaloby na ochranu vlastnictví, jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru Ústavního soudu se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Lze tedy uzavřít, že všechny obecné soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož ochranu měly vážit stejně, jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka, a z důvodů výše uvedených bylo namístě poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele skrze aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.
V daném případě nelze přehlédnout, že ochrana vlastnického práva vedlejšího účastníka jím byla požadována za situace, kdy byl smluvně zavázán dokončenou (anebo i nedokončenou) stavbu předmětného rodinného domu převést na stěžovatele a vůli ke splnění tohoto smluvního závazku potvrdil i v prohlášení učiněném 21. 6. 1995, avšak svůj smluvní a uznaný závazek nesplnil. Bylo by tedy v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda, poskytovat nositeli takového vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno, tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému.".
28. Městský soud v Praze (jako účastník řízení) však - v reakci na námitku stěžovatelky o existenci vlastního legitimního očekávání - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení o smlouvě o budoucí kupní smlouvě bylo nepřípustně stěžovatelkou uplatněno až v odvolacím řízení. Jinými slovy, dle městského soudu nemohl tento soud smlouvu o budoucí kupní smlouvě v odvolacím řízení reflektovat (z důvodu koncentrace řízení), a proto k ní ani nepřihlédl. Ústavní soud k tomu dodává, že fakt, že k uvedené smlouvě městský soud nepřihlédl, potvrzuje i sám napadený rozsudek městského soudu, neboť v něm žádná zmínka o existenci smlouvy o budoucí smlouvě kupní obsažena není.
29. Ostatně, tím městský soud navázal na závěr obvodního soudu vyslovený v jeho napadeném rozsudku. Totiž obvodní soud uvedl, že stěžovatelka "netvrdila, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní" (srov. str. 2 napadeného rozsudku dole). Rovněž vedlejší účastník v řízení o této ústavní stížnosti (insolvenční správce) v souvislosti s legitimním očekáváním stěžovatelky prohlásil, že smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla řádně doložena.
30. Z uvedeného plyne, že se obecné soudy (v proběhlém řízení) smlouvou o budoucí kupní smlouvě nezabývaly, a důkaz obsahem této smlouvy tedy proveden nebyl.
31. Ústavní soud připouští, že pokud by byl pravdivý názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno a že táž tak učinila až v odvolacím řízení, nebylo by možné z ústavněprávních hledisek postupu obecných soudů vytknout, že se smlouvou o smlouvě budoucí kupní nezabývaly; to by platilo s ohledem na ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., na zásadu vigilantibus iura scripta sunt; právě s ohledem na uvedenou smlouvu stěžovatelka vyvozuje své legitimní očekávání k nabytí sporného majetku.
32. Nicméně Ústavní soud dovozuje, že názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno, nemá oporu ve spise.
33. Totiž, stěžovatelka před soudem prvního stupně - ve svém písemném stanovisku k předvolání na den 13. 1. 2010 - tvrdila následující. Vedlejší účastník se zavázal převést předmětnou garáž do vlastnictví stěžovatelky; šlo o "smluvní ujednání" (srov. č. l. 27). Posléze odkázala i výslovně na "smlouvu o smlouvě budoucí" (srov. č. l. 27) a dále uvedla, že "Prodávající - PSBD se zavazuje dodat kupujícímu předmět prodeje a převést na něho vlastnické právo, kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu ... splnil kupující (žalovaná) povinnost zaplaceni dohodnuté ceny. PSBD po nesčíslných reklamacích neustále odmítalo provést převod garáže č. 163 do vlastnictví žalované." (srov. č. l. 27). Toto své písemné stanovisko k předvolání na den 13. 1. 2010 stěžovatelka doplnila o přílohu v podobě dopisu, v němž vedlejší účastník (resp. Pražské stavení bytové družstvo) uvádí smlouvu o smlouvě budoucí a dokonce ji i specifikuje označením "reg. č. 815/163". Z tohoto dopisu též plyne, že šlo o smlouvu o smlouvě budoucí kupní (protože je v něm odkazováno opakovaně na budoucí podpis kupní smlouvy). Stěžovatelka dále své písemné stanovisko k předvolání na den 13. 1. 2010 doplnila i o přílohu v podobě první strany žaloby na určení povinnosti vedlejšího účastníka (resp. Pražského stavebního bytového družstva) uzavřít kupní smlouvu, v níž jako žalobce vystupuje i stěžovatelka (a řada dalších žalobců) a v níž je uváděno mj., že "v letech 1996 až 1997 uzavřeli žalobci s žalovaným k výše jmenovaným garážím dokumenty "Smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní" ...".
34. Pokud tyto dokumenty stěžovatelka přiložila ke svému stanovisku adresovanému obvodnímu soudu, plyne z toho, že obsahem svých tvrzení učinila i fakta obsažená v těchto dokumentech; v opačném případě by neměla důvod tyto dokumenty předkládat či by alespoň výslovně konstatovala, že odkazuje jen na určité skutečnosti plynoucí z těchto dokumentů. Dále před soudem prvního stupně byla přečtena jako důkaz (srov. č. l. 50) celá shora citovaná žaloba na určení povinnosti vedlejšího účastníka (resp. Pražského stavebního bytového družstva) uzavřít kupní smlouvu, v níž jako žalobce vystupuje i stěžovatelka. V této žalobě je uvedeno, že "Následující jmenovitý rozpis uživatelů jednotlivých garáží udává rovněž čísla příloh obsahující kopie smluv ...", přičemž zjevně (např. z textu téhož odstavce žaloby) jde o kopie smluv o smlouvách budoucích kupních. Následně v rozpise je uvedeno u jména stěžovatelky číslo přílohy - jako obsahující kopii smlouvy o smlouvě budoucí kupní - "17". Konečně při jednání u soudu prvního stupně dne 13. 1. 2010 byl čten k návrhu stěžovatelky jako důkaz její dopis vedlejšímu účastníku (resp. Pražskému stavebnímu bytovému družstvu) ze dne 6. 11. 2007. V tomto dopise stěžovatelka zmiňuje smlouvu o smlouvě budoucí; z kontextu plyne, že jde o smlouvu o budoucí smlouvě kupní, a to písemnou formou, protože stěžovatelka uvádí, že tuto smlouvu vystavil a "podepsal" vedlejší účastník (resp. Pražské stavební bytové družstvo), a ptá se, zda má zaslat "kopii této smlouvy".
35. Lze připustit, že stěžovatelka tak mohla učinit pregnantněji, výslovnějším způsobem (obdobně jak to činí nyní v ústavní stížnosti), nicméně z toho, jak sama v průběhu řízení (už) v řízení před soudem prvního stupně okolnosti případu popisovala - tedy z v předchozím odstavci uvedených okolností - bylo možné spolehlivě dovodit, že stěžovatelka (již) v řízení před soudem prvního stupně tvrdila a prokazovala existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní (včetně její písemné formy). Pokud tedy soudy dovodily, že v řízení stěžovatelka netvrdila existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní, šlo o formalistický výklad jejích vyjádření a podání, který z hlediska ústavnosti nelze aprobovat.
36. Jestliže tedy stěžovatelka tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní (včetně její písemné formy) a v tomto směru předložila i řadu dokumentů, leč nepředložila samostatný důkaz k prokázání existence této smlouvy v podobě (alespoň) kopie této smlouvy, bylo povinností soudu prvního stupně vyzvat stěžovatelku podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání jejího tvrzení o existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní - tedy vyzvat ji k předložení předmětné smlouvy - a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy.
37. Tuto svou povinnost však soud prvního stupně nesplnil (stěžovatelku nevyzval, nepoučil), čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To proto, že jí odňal reálnou možnost jednat před soudem v podobě oprávnění právně a skutkově argumentovat [srov. obdobně např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 501/03
ze dne 12. 9. 2005 (N 173/38 SbNU 387), nález
sp. zn. I. ÚS 212/06
ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31), nález
sp. zn. II. ÚS 1617/10
ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597)]. Městský soud v Praze uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, byť tak - procesně vzato - učinit měl.
38. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve výroku uvedených [podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušil.
39. Pokud jde o návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud již v usnesení ze dne 18. 1. 2011
sp. zn. I. ÚS 3571/10
, kterým byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí - leč toliko v odůvodnění - uvedl, "Návrhu stěžovatelky na předběžné opatření Ústavní soud vyhovět nemohl. Podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vydat předběžné opatření jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky však míří proti rozhodnutí obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze. Odklad vykonatelnosti a předběžné opatření se právě v tomto liší; pokud Ústavní soud nyní odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, není důvod vydávat (a především to dle zákona o Ústavním soudu ani nelze) předběžné opatření. Pokud byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nemůže ani insolvenční správce zpeněžit předmětnou nemovitost (garáž), o které pojednávají napadená rozhodnutí.".
Proto Ústavní soud odmítl návrh na nařízení předběžného opatření jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
sp. zn. I. ÚS 260/06
ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129), nález
sp. zn. I. ÚS 1595/10
ze dne 12. 8. 2010 (N 162/58 SbNU 393), nález
sp. zn. I. ÚS 1885/09
ze dne 5. 5. 2010 (N 103/57 SbNU 335), nález
sp. zn. I. ÚS 1877/10
ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779)]. Ostatně, Ústavní soud by vyjádřením se k dané otázce mohl stěžovatelku i poškodit, protože nelze nikdy vyloučit, že by obecné soudy po provedení uvedeného důkazu dospěly k závěru pro stěžovatelku příznivějšímu, než by učinil Ústavní soud.
sp. zn. I. ÚS 353/04
ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) - srov. např. citaci v bodu 26 tohoto nálezu; z napadených rozhodnutí obecných soudů totiž neplyne, zda byl tento nález obecným soudům vůbec znám. Tu je ovšem třeba přihlédnout k specifiku nyní posuzované věci, neboť se Pražské stavební bytové družstvo nachází v insolvenčním řízení.
42. Dále Ústavní soud dodává následující.
43. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že i kdyby mohl reflektovat smlouvu o kupní smlouvě budoucí, došlo by k zákonnému zániku práva stěžovatelky ze smlouvy o kupní smlouvě budoucí v důsledku marného uplynutí lhůty podle § 50a odst. 2 obč. zák. Podle městského soudu proto stěžovatelka v legitimním očekávání být nemohla.
44. Městský soud tedy zastává názor, že § 50a odst. 2 obč. zák. zakotvuje prekluzivní lhůtu, nikoli lhůtu promlčecí. Tím je však v rozporu s aktuální judikaturou obecných soudů, dokonce i Nevyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. 33 Cdo 424/2008), a i v rozporu s odbornou naukou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. : Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání 2009, C. H. Beck, str. 442). Jak uvádí odborná nauka, kterou cituje i uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu, teoretické poznatky, praktické zkušenosti, jakož i srovnání s obchodněprávní úpravou podporují závěr, že právo zakotvené v § 50a odst. 2 obč. zák. se promlčuje (srov. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku a s tím spojený požadavek jednoty právního řádu i jeho výkladu). Není pravda - jak uvádí městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - že by snad názor o prekluzi nároku podle § 50a odst. 2 obč. zák. vyslovilo i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť to pouze reprodukovalo text § 50a obč. zák., aniž by se k otázce prekluze či promlčení nároku vyjádřilo.
45. Dále soud prvního stupně i odvolací soud v napadených rozsudcích odůvodnily svůj závěr o nemožnosti aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. na případ stěžovatelky poukazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 190/94
ze dne 20. 12. 1995 (N 87/4 SbNU 313), podle něhož nelze tímto ustanovením konstituovat neexistující povinnost vlastníka.
46. Interpretace obecných soudů, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995
sp. zn. II. ÚS 190/94
nelze dovodit možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. na případ stěžovatelky, však neobstojí.
47. Totiž pokud by obecné soudy odmítly poskytnout ochranu vlastnickému právu vedlejšího účastníka proti případnému základnímu právu stěžovatelky na legitimní očekávání (které by mohlo vyplynout například z eventuálně prokázané smlouvy o kupní smlouvě budoucí), nekonstituovaly by tím dosud neexistující povinnost vlastníka (což vyloučil nález
sp. zn. II. ÚS 190/94
), nýbrž - ve shodě s tím, co je připuštěno jako možnost úvahy i v nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
- by na základě konkrétních zjištění dovozovaly pouze to, že výkon vlastníkova práva by byl v dané situaci v rozporu s dobrými mravy [srov. interpretaci nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
provedenou kupříkladu nálezem
sp. zn. IV. ÚS 114/99
ze dne 4. 8. 1999 (N 110/15 SbNU 79) nebo nálezem
sp. zn. II. ÚS 544/2000
ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)]. Jinými slovy, v nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
byl vysloven právní názor, že nelze uložení povinnosti oprávněným najít povinným náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se již o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. To však byla odlišná situace od případu stěžovatelky, jak bylo výše vysvětleno.
48. Ostatně obecné soudy při vlastní (dez)interpretaci nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
přehlédly i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009 (srov. např. č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kde se mj. uvádí: "Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, odepře soud (zcela či zčásti) ochranu. Toto obecné pravidlo se vztahuje na výkon veškerých "soukromých" práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob.". V případě stěžovatelky šlo právě o druh vlastnické žaloby vedlejšího účastníka (na vyklizení garáže). Na tom nic nemění to, že citované stanovisko Nejvyššího soudu - (až) posléze - hovořilo výslovně jen o žalobě na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení). Ani z citovaného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu nelze dovodit rozumný důvod, proč by žaloba na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení mohla být zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy na jedné straně, a proč by - na straně druhé - a priori (paušálně) žaloba na vyklizení garáže zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy být nemohla. K tomu Ústavní soud dodává, že citované stanovisko bylo zřejmé i jinému senátu Městského soudu v Praze v rozsudcích ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 15 Co 259/2010 a ze dne 9. 11. 2010 sp. zn. 15 Co 375/2010, kterými bylo rozhodováno o žalobě téhož vedlejšího účastníka (insolvenčního správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva) na vyklizení nemovitosti. Byť v těchto rozsudcích senát 15 Co rozhodoval o žalobě na vyklizení bytu (v případě stěžovatelky jde o žalobu na vyklizení garáže), interpretace nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
(viz výše) provedená obecnými soudy ve věci stěžovatelky by nutně značila nemožnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.; to je v rozporu s citovanými rozsudky senátu 15 Co téhož soudu, který naopak - ve srovnatelných věcech - na možnost použití § 3 odst. 1 obč. zák. explicitně poukázal. Lze ještě podotknout, že nepřípadná interpretace nálezu
sp. zn. II. ÚS 190/94
provedená nyní napadenými rozhodnutími je v rozporu i s dalšími rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze vydanými v obdobných věcech (ať již šlo o žalobu na vyklizení bytu či garáže, když žalobce byl stejný jako v nyní posuzované věci, tedy insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva), z nichž plyne právní názor o možnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na případ vlastnické žaloby (na vyklizení nemovitosti) - srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 22 Co 249/2010, ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 64 Co 164/2010, ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 64 Co 586/2009 nebo rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 34 C 134/2009, ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 C 143/2009 a č. j. 9 C 47/2009-267.
49. Dále městský soud (v napadeném rozsudku) na podporu svého názoru, že ve věci stěžovatelky nejsou dány důvody odepření ochrany výkonu práva vedlejšího účastníka pro rozpor s dobrými mravy, argumentoval tak, že stěžovatelka své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení, neboť nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům. Tu však městský soud vycházel z premisy pouhého finančního (peněžitého) nároku stěžovatelky. To proto, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden důkaz smlouvou o kupní smlouvě budoucí. Městský soud zřejmě vycházel jen z toho, že stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníku určitou částku, které se může v insolvenčním řízení domáhat zpět.
50. Jak však plyne ze shora uvedených úvah, situace se v řízení před obecnými soudy (po vydání tohoto nálezu) může změnit tak, že by mohla být prokázána existence smlouvy o budoucí smlouvě kupní, a tudíž i základní právo stěžovatelky na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku převodem vlastnického práva k nemovitosti (garáži). Tedy, je možné, že bude vyvrácena jako mylná premisa městského soudu, že stěžovatelčin nárok je povahy pouze finančně-peněžní, pokud by měl povahu věcného práva - legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k nemovitosti. Jinými slovy, stěžovatelka by stěží mohla uplatňovat svůj případný nárok na uzavření kupní smlouvy k předmětné garáži (tedy nárok na převedení nemovitosti) v insolvenčním řízení - čímž argumentuje městský soud - jestliže by již byla předmětná garáž vyklizena a posléze v insolvenčním řízení zpeněžena (vydražena).
51. Bude věcí Obvodního soudu pro Prahu 5 též zvážit, zda nejsou dány důvody přerušení řízení o žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení předmětné garáže vzhledem k případně ještě probíhajícímu řízení o žalobě (mj.) stěžovatelky na uložení povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít kupní smlouvu (mj.) se stěžovatelkou. Důvod pro nepřerušení řízení totiž shledalo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen v tom, že stěžovatelka (prý) netvrdila, že by byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní; to je však závěr mylný, jak bylo shora podrobněji vysvětleno.
52. Konečně pokud by obecné soudy - po případném prokázání existence smlouvy o budoucí smlouvě kupní a dalších tvrzení stěžovatelky - zamýšlely rozhodnout ve výroku shodně (tedy vyhovět žalobě na vyklizení), bude namístě odůvodnit jejich názor, proč je opačný výrok v již vydaných rozhodnutích jiných soudů - v eventuálně obdobných věcech - nesprávný. Totiž komponentem právního státu je předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování, zahrnující právní jistotu. Tu může mít význam i porovnání výsledku řízení sice různých účastníků, leč ve věcech skutkově i právně zcela srovnatelných.
53. Tedy obecné soudy by měly přesvědčivě reflektovat a zvážit i argumentaci rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 249/2010-80 z 16. 10. 2010 ve srovnatelné věci (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva): "Odvolací soud tedy uzavírá, že v daném případě je žaloba o vyklizení sporného bytu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy právě s ohledem na od počátku zcela zřejmou vůli bytového družstva převést bytovou jednotku do vlastnictví žalovaných, přičemž nelze pominout ani úhradu plné kupní ceny první žalovanou, s tím, že navzdory tomu všemu nebyl předmět vlastnictví na žalované převeden, a to nikoli pro překážky na jejich straně, nýbrž pro překážky na straně bytového družstva. Žalovaní řádně platili sjednané úplaty, družstvo dlouhodobě nezpochybňovalo, že je má za nájemce sporného bytu, proto nelze přičítat žalovaným k tíži ani to, že ačkoli nebyla naplněna smlouva o smlouvě budoucí, těchto svých práv se nedomáhali - nepochybně v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemnou nájemní smlouvu, tím spíše v době, kdy měli existující stav za pokojný.". K tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se jednalo o ochranu pokojného práva bydlení, nadto v konkrétním případě rodiny s nezletilými dětmi, takže šlo o zcela jiný právní nárok, než kterým je užívání garáže k parkování automobilu. Městský soud v Praze tak zřejmě dává najevo názor, že argumentace a závěry vyslovené v uvedeném rozsudku jsou nepřenositelné na nyní posuzovanou věc. Takové interpretaci citovaného rozsudku senátu 22 Co Městského soudu v Praze však nelze přisvědčit. Senát Městského soudu v Praze 22 Co až po shora citované argumentaci - která svým obsahem a smyslem může (po provedeném řízení) dopadat i na nyní posuzovaný případ stěžovatelky - uvedl zcela nad její rámec to, na co nyní odkazuje městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, tedy že "Jsou také rodinou s dětmi a nemají ani jinou možnost bydlení.".
54. Obecné soudy by se dále měly inspirovat argumentací rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 7. 2010 č. j. 21 C 143/2009-54 či rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 34 C 134/2009-77 (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva), dle které: "Žalobce se po více než deseti letech, co žalovaný garáž užívá, uhradil její kupní cenu a hradí poplatky s jejím užíváním spojené, kdy se žalobce dostal do finančních potíží, pro něž byl na jeho majetek prohlášen konkurs, dovolává neplatnosti výše uvedené smlouvy. Za shora popsaných okolností se tento postup soudu jeví jakožto výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o. z., který soud nemůže a nechce aprobovat ... Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.". Šlo i tam o žaloby na vyklizení garážového stání.
55. Obecné soudy by dále měly zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-267 (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva): "žalovaní splnili své závazky ze smlouvy a naproti tomu žalobce svou smluvní povinnost porušil ... nelze odhlédnout od délky doby, která již uplynula od uzavření smlouvy ... Časové průtahy v majetkové sféře nejsou sice výjimečné, ale uplynulá doba od uzavření smlouvy činí 17 let, což svědčí o tom, že hranice právní jistoty byla značně překročena. Družstvo (žalobce) disponovalo od roku 1993 značnými finančními prostředky žalovaných, předalo jim do užívání předmětné nemovitosti a od té doby mu objektivně nic nebránilo v tom, aby smlouva z roku 1993 byla ještě doplněna v té části, kdy bude kupní smlouva skutečně uzavřena ... Za tohoto stavu je soud přesvědčen, že žalovaní při splnění smluvních závazků získali právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Tomuto právu je třeba poskytnout právní ochranu proti žalobci přesto, že je jejich vlastníkem. Soud vychází z § 3 odst. 1 obč. zák. ... soud postupuje se závěrem rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 353/04
... byla žaloba za použití § 3 odst. 1 obč. zák. jako nedůvodná zamítnuta.". Šlo i zde o žalobu na vyklizení bytů a garáže téhož žalobce a téhož insolvenčního správce, a to ve věci zcela srovnatelné.