Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, sídlem Karlovarská 3/195, Praha 6, zast. Mgr. Romanem Vojtíškem, advokátem, sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.10.2007, č.j. 31 Co 377/2007-31, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další pasáži stěžovatel výslovně zdůraznil, že mu je známa současná rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce úhrady nákladů exekucí zastavených pro nemajetnost povinných vycházející ze stanoviska Pl.ÚS-st. 23/06. Protože je otázka úhrady nákladů exekuce pro stěžovatele otázkou existenční, je nucen tuto ústavní stížnost podat, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, což je podmínkou pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva.
Posléze se stěžovatel konkrétně věnuje jednotlivým porušením jeho základních práv, zejména zdůrazňuje, že exekuce v dané věci byla nařízena na základě návrhu oprávněné, která si neprověřila alespoň základní informace o povinné, nevyužila ani žádný procesní prostředek, který ji právní řád dává k dispozici k ověření bonity povinné, např. prohlášení o majetku. Následně se samostatně zaměřuje na polemiku s obsahem stanoviska Pl.ÚS-st. 23/06, byť je přesvědčen, že jeho stížnost je zcela důvodná i v souladu s tímto stanoviskem, a v závěru navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
I.ÚS 290/2005
. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že oprávněná nenese procesní zavinění na tom, že exekuce byla zastavena, když z obsahu spisu žádná taková skutečnost nevyplývá a nelze oprávněné vytknout, že nezachovala potřebnou míru pečlivosti či bezdůvodně přistoupila k vymáhání plnění cestou exekuce, neboť není povinností oprávněné, aby před podáním návrhu na nařízení exekuce zjišťovala majetkové poměry povinného, když ani pro takové zjišťování nemá potřebné procesní nástroje; závěr o procesním zavinění nelze dovodit ani z nalézacího spisu Městského soudu v Praze, tj. ve sporu mezi oprávněnou a povinnou společností. Z těchto důvodů usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku krajský soud potvrdil.
I. ÚS 290/05
, na který stěžovatel též odkázal). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s § 23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný.
Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat.
Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy vyšly ze zjištění, že oprávněná se žádného procesního zavinění nedopustila. Stěžovateli bylo přiznáno majetkové právo vůči povinné společnosti a k případné nedobytnosti této pohledávky vůči povinné žádné argumenty stěžovatel neformuluje; má vůči ní majetkové právo, do kterého nijak nebylo zasaženo, tudíž ani nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na tento závěr nemohla být ani ohrožena nezávislost soudního exekutora, nedošlo k porušení ani jiných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud si je vědom novelizace § 89 zák. č. 120/2001 Sb. provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. s účinností od 1.1.2008, na jejímž základě hradí v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Toto ustanovení však nemohlo být, s ohledem na časovou posloupnost vzniku nároku, rozhodování o něm a účinnosti novelizace, v dané věci aplikováno.
Nepřípadným je stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny, neboť toto ustanovení nezakotvuje žádné jeho konkrétní základní právo; porušení tohoto článku by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Z těchto důvodů nepožadoval Ústavní soud ani odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele, která byla udělena k zastupování v řízení před Ústavním soudem dne 10.10.2007, tedy ještě několik dnů před tím, než o odvolání rozhodoval krajský soud (pozn. napadené usnesení krajského soudu je ze dne 31.10.2007, stěžovateli bylo doručeno 8.1.2008).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu