I.ÚS 3586/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Miloslava Augustína, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2025 č. j. 9 As 259/2024-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Základem posuzovaného případu je zamítnutí stěžovatelovy žádosti o zemědělskou dotaci.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Státní zemědělský intervenční fond zamítl žalobcovu žádost o jednotnou platbu na plochu pro rok 2022 z důvodu úmyslného porušení pravidel podmíněnosti. K porušení došlo v oblasti požadavků DZES 1a (ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m), DZES 3a (zacházení se závadnými látkami při ochraně vod) a požadavek PPH 1/6 (udržování nehnojených pásů v šíři 3 m od břehové čáry povrchových vod). Vedlejší účastník zamítl stěžovatelovo odvolání. Stěžovatel se následně neúspěšně bránil ve správním soudnictví. Městský soud v Praze zamítl jeho žalobu. Nejvyšší správní soud poté zamítl i kasační stížnost stěžovatele.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že správní orgány a správní soudy nemohly aplikovat ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb., o stanovení požadavků podle aktů a standardů dobrého zemědělského a environmentálního stavu pro oblasti pravidel podmíněnosti a důsledků jejich porušení pro poskytování některých zemědělských podpor, neboť je v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl.
75 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014 ze dne 17. července 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost. Podle stěžovatele vnitrostátní právo nepřípustně rozšířilo okruh případů, kdy je možné nepřiznat nárok na dotaci na další rok. Má za to, že správní soudy namísto poctivého posouzení pojmu "úmyslný nesoulad mimořádného rozsahu" podle specifik případu přistoupily k "formalistickému zaškatulkování" podle českého podzákonného předpisu.
To údajně vede k protiústavní diskriminaci žadatelů o zemědělské dotace v České republice, neboť vláda přijala přísnější podmínky pro krácení dotací než unijní nařízení. Dále stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že nezohlednil rozhodovací praxi Soudního dvora EU. Konečně poukázal na zásadu přiměřenosti krácení dotací s tím, že v každém případě musí být zvažována intenzita nesplnění právní povinnosti. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel v tomto ohledu označil za formalistické a nepřiměřené.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst.
3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že ústavní pořádek neobsahuje základní právo na dotaci. Stát proto může stanovit pravidla regulující ucházení se o dotace, jejich poskytování i krácení [nález ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17
(N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), bod 200]. Postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je navíc záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí.
6. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostojí. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a které Nejvyšší správní soud řádně vypořádal.
7. Ústavní soud neshledal opodstatněnou stěžovatelovu argumentaci, podle níž Nejvyšší správní soud aplikoval nesprávný předpis, neboť použití podzákonného právního předpisu zde brání existence unijního nařízení. Jak již stěžovateli vysvětlil Nejvyšší správní soud, zmíněné nařízení EU v čl. 65 ukládá členským státům povinnost vytvořit systém, který zaručí účinnou kontrolu dodržování podmíněnosti, a to včetně systému snížení a vyloučení (bod 27 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud též konstatoval, že česká právní úprava v souladu s principy unijního nařízení spojuje nejpřísnější sankce jen s porušením v nejvyšších možných stupních (body 25-26 a 28), a potvrdil závěr správních orgánů, že stěžovatelovy prohřešky do této skupiny patřily.
Ústavní soud na těchto závěrech ve světle stěžovatelovy argumentaci neshledal nic protiústavního ani diskriminačního. Podřazení konkrétních zjištění o porušení pravidel podmíněnosti pod právní normy pak Ústavní soud nepovažuje za formalistické zaškatulkování, jak tvrdí stěžovatel, ale za standardní mechanismus aplikace právních norem.
8. Co se týče námitky ignorování judikatury Soudního dvora EU ze strany Nejvyššího správního soudu, stěžovatel ji ponechal zcela obecnou, aniž by odkázal na konkrétní rozhodnutí nebo alespoň právní závěry z nich plynoucí. Podobně stěžovatel jen zcela obecně odkázal na princip přiměřenosti krácení dotací, aniž by vysvětlil, proč v jeho případě neměla být porušení pravidel podmíněnosti dostatečně intenzivní navzdory zjištěním správních orgánů. V důsledku obecných a nekonkrétních tvrzení tak stěžovatel nedal Ústavnímu soudu možnost námitku posoudit.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu