Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 4 Co 63/2022-283, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 19. ledna 2022 č. j. 30 Co 151/2019-256, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 30 Co 151/2019-89 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. března 2019 č. j. 12 C 188/2018-46, za účasti Vrchní soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a MUDr. Daniely Passlerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici na zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Okresní soud shledal, že žaloba stěžovatele je projednatelná, neboť obsahovala základní určení skutku, přičemž neuvedení všech potřebných tvrzení nebránilo pokračování řízení. Nařídil proto jednání, protože bylo nutné vyzvat stěžovatele, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, které byly dosud vylíčeny pouze v hrubých rysech. Stěžovatel se však bez důvodné omluvy k jednání nedostavil, čímž se sám zbavil možnosti být při jednání poučen o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Neunesl tak břemeno tvrzení, za což je procesně odpovědný, proto bylo rozhodnuto v jeho neprospěch.
3. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Po projednání věci krajský soud konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by se řádně a včas omluvil k prvnímu jednání okresního soudu ve věci a že by současně požádal o odročení tohoto jednání. Uzavřel proto, že žaloba byla zamítnuta správně.
4. Proti výše uvedeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, ve které namítl, že mu byla nesprávným postupem obecných soudů odňata možnost jednat před soudem. Okresnímu soudu vytkl, že neodročil jednání, ač den před jednáním uplatnil námitku podjatosti soudce a z jednání se telefonicky omlouval z důvodu zdravotních komplikací jeho matky (žádný záznam o jeho omluvách není ve spise založen). Pochybení krajského soudu spatřoval v tom, že nerozhodl o jeho žádosti o ustanovení advokáta.
5. Krajský soud podanou žalobu pro zmatečnost napadeným usnesením zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení žaloby pro zmatečnost ve výši 7 986 Kč. V odůvodnění usnesení konstatoval, že v nalézacím řízení okresní soud ani krajský soud neupřely stěžovateli právo jednat před soudem. Nelze podle něj nic vytýkat postupu okresního soudu, když za situace, kdy neshledal písemně uplatněnou námitku podjatosti důvodnou a věc projednal a rozhodl při jednání konaném dne 25. 3. 2019, věc k posouzení námitky podjatosti nepředkládal nadřízenému soudu. Poukázal na to, že jde o postup souladný s § 15b odst. 2 občanského soudního řádu. K žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pak uvedl, že stěžovatel sice požádal o ustanovení zástupce, avšak svoji žádost podmínil výsledkem rozhodnutí o jeho odvolání. Šlo tak o úkon vázaný na splnění podmínky, k němuž se ze zákona nepřihlíží (§ 41a odst. 2 občanského soudního řádu). Současně zdůraznil, že s ohledem na znění § 232 odst. 2 občanského soudního řádu se mohl zabývat jen těmi důvody zmatečnosti, které byly uplatněny po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost, tj. do 27. 3. 2020.
6. Odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil (drobně upravil pouze výši nákladů řízení) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že krajský soud v odvolacím řízení se stěžovatelem jednal a stěžovatel tak měl dostatek prostoru k doplnění svých tvrzení, rozhodně tak jeho postupem nebyla stěžovateli odňata možnost jednat ve věci a meritorní rozhodnutí netrpí zmatečností. Krajský soud se podle vrchního soudu vypořádal i s námitkou podjatosti soudce okresního soudu, jež byla vznesena před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, nebylo tedy nutné spis předkládat nadřízenému soudu podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu. Za správný označil vrchní soud také postup krajského soudu, když se nezabýval podmíněnými návrhy stěžovatele na ustanovení zástupce s tím, že k takovým podáním se nepřihlíží.
7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti opětovně podrobně rozvádí, že okresní soud nepřerušil řízení s ohledem na uplatněnou námitku podjatosti a nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání z důvodu zdravotních komplikací jeho matky. Je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti a na kontradiktorní řízení. Odmítá, že by uplatněním námitky podjatosti sledoval obstrukce a oddalování rozhodnutí ve věci samé. Tvrdí, že není pravdou, že se z jednání neomluvil a že jde k tíži soudu, že nesepsal úřední záznam o jeho telefonátech. I při jeho absenci u jednání měl soud podle něj ustanovit znalce a dospět k závěru, že mezi jím tvrzenou újmou a lékařským zákrokem je příčinná souvislost. Rozhodnutí považuje za nepředvídatelné. Dále kategoricky odmítá, že by v jeho písemném odvolání proti rozsudku okresního soudu a v jeho výpovědi u odvolacího soudu byly rozpory a v této souvislosti detailně rozebírá, kdy došlo ke zdravotním komplikacím jeho matky, proč se nemohl zúčastnit jednání u okresního soudu a v jakých konkrétních časech se z jednání telefonicky omlouval.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že krajský soud rozhodl o jeho odvolání navzdory tomu, že požádal o ustanovení advokáta. Krajský soud podle něj o této jeho žádosti opomněl rozhodnout. Nesouhlasí se závěrem soudu, že žádost o ustanovení právního zástupce vázal na splnění podmínky podle § 41a odst. 2 občanského soudního řádu. Rovněž opět poukazuje na to, že soudy rozhodující o jeho žalobě pro zmatečnost nepřihlédly ke všem podáním, kterými žalobu pro zmatečnost doplnil. Má za to, že žalobu pro zmatečnost lze měnit a doplňovat i po uplynutí tříměsíční zákonné lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 1 občanského soudního řádu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší v podstatě totožné námitky, se kterými se obecné soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to i v řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu vydaných v řízení o jeho návrhu na zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím. V podané žalobě (zkráceně uvedeno) tvrdil, že byl vedlejší účastnicí ošetřen tak, že mu po jejím zubařském zákroku odumřel zub.
12. V nalézacím řízení okresní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že stěžovatel v žalobě, která obsahovala toliko základní určení skutku, nevylíčil rozhodné skutečnosti, které by zakládaly oprávněnost jeho nároku, tedy konkrétní jednání vedlejší účastnice, v čem spočívala jeho protiprávnost, resp. postup non lege artis, ani vznik konkrétní nemajetkové újmy, příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem újmy, ani z čeho stěžovatel dovozuje výši žalované částky. Stěžovatel podle okresního soudu nepředložil žádný důkaz na podporu svých (obecných) tvrzení.
13. Protože šlo o věc projednatelnou, nařídil okresní soud ve věci jednání, neboť bylo nutné postupovat podle § 118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu, tedy vyzvat stěžovatele k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, když tyto byly dosud vylíčeny toliko v hrubých rysech, a k jejich prokázání označil důkazy. Stěžovatel se však bez důvodné omluvy k jednání nedostavil, pročež se sám ze své vůle zbavil možnosti být při jednání poučen o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle § 118a občanského soudního řádu.
Ačkoliv stěžovatel netvrdil veškeré pro rozhodnutí významné skutečnosti a neoznačil žádné důkazy, a jeho žaloba by mohla být bez dalšího zamítnuta, provedl okresní soud dokazování, avšak ani při něm nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, které by případně mohl zahrnout do svých skutkových zjištění. Naopak bylo prokázáno, že Česká stomatologická komora, která celou záležitost ke stěžovatelem podané stížnosti řešila, nezjistila žádné pochybení vedlejší účastnice.
14. Jde-li o uplatněnou námitku podjatosti spojenou s žádostí o odročení jednání z důvodu namítané podjatosti, kterou stěžovatel vznesl bezprostředně před prvním jednáním ve věci (tj. v neděli dne 24. 3. 2019), postupoval okresní soud podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého soud nemusí předkládat věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu v případě, byla-li uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že není důvodná. V odůvodnění rozhodnutí samosoudkyně okresního soudu projednávající danou věc uvedla, že nemá žádný poměr k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům, a že stěžovatel svými námitkami brojí zejména proti jejímu postupu v řízení (v rozporu s jeho představami), což je důvod, který je ze zákona vyloučen jako důvod způsobilý zpochybnit nepodjatost.
Žádosti stěžovatele o odročení jednání z důvodu podjatosti tak nemohlo být vyhověno. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily v účasti u jednání, příp. jeho účast u jednání znemožňovaly, a které by současně byly skutečnostmi omluvitelnými. Okresnímu soudu proto nezbylo než projednat věc v nepřítomnosti stěžovatele v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu.
15. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v námitce podjatosti vznesené den před jednáním stěžovatel pouze vyjadřoval nespokojenost s postupem soudkyně okresního soudu v řízení, což samo o sobě nemůže podle § 14 odst. 4 občanského soudního řádu zakládat důvod pro vyloučení soudkyně. Uzavřel proto, že okresní soud postupoval v souladu s § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, když dne 25. 3. 2019 při jednání věc projednal a rozhodl.
16. Stěžovatel v podaném odvolání rovněž namítl, že se mu v den nařízeného jednání "pokakala maminka" a že ji musel vykoupat. Uváděl, že v den jednání od sedmi hodin několikrát volal na okresní soud, aby se dověděl, zda bylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání, avšak na příslušné oddělení se nedovolal. V průběhu odvolacího jednání tuto námitku změnil tak, že z důvodu znečištění matky se ráno telefonicky omluvil a požádal o odročení jednání, kdy se mu nepodařilo spojit s dotyčnou soudkyní, ale dovolal se údajně na jiná oddělení.
Krajský soud po prověření tvrzení uváděných stěžovatelem shledal, že žádný úřední zápis o jeho omluvě z daného jednání se ve spise nenachází a že sice v odvolacím řízení osvědčil, že před jednáním opakovaně volal na okresní soud, avšak s ohledem na to, že u okresního soudu vede řadu sporů a z výpisu jeho telefonátů v měsíci březnu 2019 je zřejmé, že v této době uskutečnil řadu telefonických hovorů na různá soudní oddělení okresního soudu, nebylo možno považovat za prokázané, že obsahem jeho předmětných hovorů byla omluva z nařízeného jednání s uvedením konkrétního důvodu a žádostí o odročení jednání.
Pochybnosti o realizaci sdělené omluvy vnesla i stěžovatelem změněná verze obrany, kdy v písemném odvolání pouze tvrdil, že několikrát telefonoval proto, aby zjistil, zda soud vyhověl jeho žádosti o odročení jednání z důvodu podjatosti. Bylo na stěžovateli, aby skutečný obsah své omluvy soudu doložil, což neučinil, proto šlo k jeho tíži, že se k soudu nedostavil.
17. K žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta, kterou podmiňoval výsledkem rozhodnutí o jeho odvolání, krajský soud konstatoval, že k podmíněním procesním úkonům účastníků soud podle § 41a odst. 2 občanského soudního řádu nepřihlíží, proto o této žádosti nebylo rozhodováno.
18. Ústavní soud považuje napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu za patřičně odůvodněné a ústavně souladné.
19. Jde-li o řízení o žalobě pro zmatečnost, již vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem a zákon taxativně vymezuje důvody, z nichž lze takovou žalobu uplatnit, resp. stanoví, za jakých podmínek je přípustná. Z ustanovení upravujících žalobu pro zmatečnost (§§ 228 - 235f občanského soudního řádu) mimo jiné vyplývá, že soud v řízení o žalobě pro zmatečnost nemůže přezkoumávat meritum věci, nýbrž může pouze posoudit, zda soud, jehož rozhodnutí bylo žalobou pro zmatečnost napadeno, postupoval v souladu s procesními předpisy či nikoliv.
20. Stěžovatel dne 4. 11. 2019 podal proti rozsudku krajského soudu žalobu pro zmatečnost s odkazem na § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, kterou poté doplňoval i po marném uplynutí lhůty pro její podání, a to podáními ze dne 12. 2. 2021, 15. 4. 2021, 16. 4. 2021, 8. 12. 2021 a 18. 1. 2022. V řízení o žalobě pro zmatečnost krajský soud a vrchní soud po posouzení věci shledaly, že okresní soud coby soud nalézací postupoval v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, když danou věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti stěžovatele, neboť z chování a jednání stěžovatele plynulo, že žádosti o odročení jednání mu sloužily a i nadále slouží toliko k obstrukcím v řízení.
Vypořádaly se přitom i se vznesenou námitkou podjatosti a s námitkami týkajícími se podmíněného návrhu stěžovatele na ustanovení advokáta (sub body 5, 6). Jejich závěru, že stěžovatel sice požádal o ustanovení zástupce, avšak svoji žádost podmínil výsledkem rozhodnutí o jeho odvolání, a že tak šlo o úkon vázaný na splnění podmínky, k němuž se ze zákona nepřihlíží, nelze nic vytýkat. Vysvětlily rovněž, že uváděl-li stěžovatel v dalších podáních důvody zmatečnosti odlišné od původně podané žaloby pro zmatečnost, pak se jimi nemohly pro jejich opožděnost zabývat (sub bod 5).
21. V postupu obecných soudů nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu