Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Ch., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1999, č.j. 13 Co 350/99-35, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. 13 C 170/98-16, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2000 a jež byla doplněna podáním došlým Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001 a následně dne 22. 8. 2001, domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. 13 C 170/98-16, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž navrhoval, aby žalovanému Č., a.s., bylo uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 394.645,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za výkon funkce člena dozorči rady žalovaného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.
9. 1999, č.j. 13 Co 350/99-35, citovaný rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel - který podal dovolání k Nejvyššímu soudu v souladu s ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť měl za to, že citované napadené rozhodnutí Městského soudu je po právní stránce zásadního významu a že byly splněny podmínky ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. - poukázal v ústavní stížnosti na skutečnost, že ústavní stížnost podává "z důvodu procesní opatrnosti", pokud by dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání je nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť citovaným rozsudkem Městského soudu Praze bylo zasaženo "do rovnosti v právu stěžovatele a ostatních členů orgánu žalovaného, zejména v nároku na přiměřenou odměnu za vykonanou práci". Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 Listiny, neboť Městským soudem v Praze nebyly bez jakéhokoliv odůvodnění provedeny jím navrhované důkazy a uvedený soud naopak vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti (došlé Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001) v prvé řadě uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č.j. 29 Cdo 2024/2000-43, připustil dovolání, leč nicméně rozhodl, že se stěžovatelovo dovolání zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel dále konstatoval, že trvá na ústavní stížnosti, žádá Ústavní soud, aby pokračoval v řízení o ní a v souladu s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení ustanovení § 73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., jehož uplatněním prý nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti, a který je v rozporu s Listinou.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, č.j. 29 Cdo 2024/2000-43, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným.
Vzdor tomu se dovolací soud nemohl v projednávané věci zabývat namítanými vadami podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), neboť jestliže je přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., je dovolatel oprávněn napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d), popřípadě z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší sodu dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř., zamítl. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel, který podal ústavní stížnost toliko proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze (a Obvodního soudu pro Prahu 1) a nikoliv též proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu (jímž bylo mimo jiné dovolání připuštěno), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení § 73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25.
října 2001 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj