Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Aleny Fajnorové a Gabriely Beňačkové, zastoupených JUDr. Michalem Hráským, advokátem, sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 20 Co 249/2020-192 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. června 2020 č. j. 10 C 190/2019-159, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 5 vede pod sp. zn. 10 C 190/2019 řízení o určení dědického práva, v němž stěžovatelky vystupují jako žalované. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelek na prominutí zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů a doplnění tvrzení. Svůj návrh stěžovatelky opíraly o § 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, dle obvodního soudu jej však (krom jiného) podaly opožděně, neboť patnáctidenní lhůta k jeho podání, která běží od ukončení mimořádného opatření (nouzového stavu), uplynula dne 1. 6. 2020, návrh však byl podán až dne 5. 6. 2020.
Proti usnesení obvodního soudu podaly stěžovatelky odvolání, k němuž Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelky podaly také dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 2219/2021-300 ze dne 21. 10. 2021 odmítl jako nepřípustné, neboť napadená rozhodnutí jsou souladná s rozhodovací praxí a není důvod, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Stěžovatelky posléze podaly ústavní stížnost, kterou brojí jen proti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Jak stěžovatelky uvádějí, za dané bezprecedentní situace nebylo možné rychle a standardně obstarat a soudu v poskytnuté lhůtě doložit navržené důkazy, které měly soudu umožnit vydat rozhodnutí o tom, zda zůstavitelka mohla platně sepsat svou závěť. Stěžovatelky upozorňují na nevyvážené procesní postavení, v němž se ocitly, kdy na straně žalobců vystupují dědici ze zákona a na straně žalovaných dědičky ze závěti, kterým nebylo umožněno předložit potřebné důkazy. Stěžovatelky považují napadená usnesení za rozporná s principy výkladu a chápání "přirozeného práva na spravedlnost".
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je subsidiarita (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné procesní prostředky ochrany práv stěžovatele selžou. "Procesními prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se přitom nemyslí toliko "opravné prostředky" ve smyslu instančního přezkumu, myslí se jimi také prostředky ochrany, které poskytuje samotné soudní řízení, v němž mělo dojít k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv, pokud toto řízení nadále probíhá a může byť teoreticky vyústit v pro stěžovatele příznivé rozhodnutí. Ústavní stížností tak lze zásadně napadat pravomocná rozhodnutí, jimiž se řízení končí, nikoliv rozhodnutí "dílčí", i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
Není tak typicky úkolem Ústavního soudu, který stojí mimo součást obecné soustavy soudů, aby prováděl v podstatě instanční přezkum jednotlivých dílčích procesních rozhodnutí, které soudy v rámci projednávání určité věci vydávají (viz podobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/15 ze dne 16. 2. 2016). V posuzované věci stěžovatelky napadají rozhodnutí, jimiž nebylo prominuto zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů a doplnění tvrzení. Proti těmto rozhodnutím sice stěžovatelky vyčerpaly veškeré opravné prostředky (odvolání a dovolání), řízení ve věci samé však jimi neskončilo a o právech a povinnostech stěžovatelek, o nichž se v řízení jedná a k jejichž ochraně řízení slouží, tak jimi nebylo rozhodnuto, natožpak rozhodnuto s konečnou platností.
Není na Ústavním soudu, aby zasahoval do probíhajícího soudního řízení a rozhodoval o tom, které z navržených důkazů soudy mají připustit a provést, a které nikoli. Touto otázkou se Ústavní soud může teoreticky zabývat v rámci přezkumu konečných rozhodnutí, který umožní posouzení dodržení základních práv stěžovatelů ve světle proběhlého soudního řízení jako celku. Ústavní stížnost je tudíž v tomto směru předčasná, a tedy nepřípustná, na čemž nic nemění, že návrh na prominutí zmeškání koncentrační lhůty vycházel ze speciální právní úpravy reagující na koronavirovou pandemii.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2022
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka