Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti Y. Č., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 1154/2003-163 ze dne 18. 3. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 22 Co 566/2002-145 ze dne 21. 11. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 5 C 201/2001-132 ze dne 11. 6. 2002,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Nejvyšší soud ve svém usnesení dovozuje, že řešení dovolací otázky (tj. zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu) je svou povahou pouze řešením otázky předběžné ve vztahu k možné úvaze, zda zástavní právo sporem dotčených nemovitostí skutečně existuje, takže není možné považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka z tohoto stanoviska usuzuje, že podle názoru dovolacího soudu mělo být žalováno nikoliv na určení neplatnosti zástavní smlouvy, leč o tom nebyla v průběhu řízení nikdy poučena.
Jestliže pak dovolací soud zaujal uvedené stanovisko, stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to jak ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Poukazuje i na dosud nejednotnou judikaturu obecných soudů v otázce, jak má být žalováno, tedy zda na určení neplatnosti či existence nebo neexistenci práva. Ani okresní soud ani krajský soud se touto otázkou vůbec nezabývaly, naopak se soustředily na otázku relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
Dále stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo i k porušení jejího práva vlastnického. Dovozuje, že pokud má právo vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, nemůže dojít k tomu, že jeden ze spoluvlastníků, jak se stalo v posuzovaném případě, zásadním způsobem omezí druhého spoluvlastníka tím, že bez jeho svolení a vědomí zastaví celou nemovitost, a tím ve svém důsledku zbaví druhého spoluvlastníka vlastnického práva (půjčka nebyla splacena a věřitel požaduje uspokojení své pohledávky z předmětné zastavené nemovitosti jako z celku). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl odvolací soud při rozhodnutí veden. Je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí není v rozporu s Listinou. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pak napadeným rozsudkem č.j. 5 C 201/2001-132 ze dne 11. 6. 2002 žalobu na určení neplatnosti uvedené zástavní smlouvy zamítl. V odůvodnění prohlásil, že se nejdříve zabýval posouzením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jako otázkou předběžnou. Uvedl, že vzhledem k nezaplacení sjednané částky žalovaným byla splněna rozvazovací podmínka a právní účinky této dohody zanikly. Zánik účinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů pak má za následek obnovení právního vztahu k nemovitostem z doby před účinností takové dohody, tj. obnovení bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného k předmětným nemovitostem.
Vzhledem k takto vyřešené předběžné otázce pak soud I. stupně konstatoval, že zástavní smlouva, kterou uzavřel žalovaný sám, překračuje obvyklou správu společného majetku, již je každý z manželů oprávněn činit sám, a proto je takový právní úkon relativně neplatný. Ze skutkového stavu však soud I. stupně dovodil, že se stěžovatelka ve tříleté promlčecí době neplatnosti zástavní smlouvy nedovolala, leč námitku promlčení v řízení vznesl druhý žalovaný, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Obecný soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a jejího rozporu s dobrými mravy; poukázal na to, že zástavní smlouva - byť uzavřená jen jedním spoluvlastníkem - samo o sobě takovým úkonem není, neboť zákon tyto dispozice společným majetkem předvídá a ochranu druhého spoluvlastníka upravuje.
Stěžovatelka však svých zákonných možností k ochraně svého vlastnického práva včas nevyužila.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 22 Co 566/2002-145 ze dne 21. 11. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 30 Cdo 1154/2003-163 ze dne 18. 3. 2004 dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl. V odůvodnění uvedl - ve vztahu k námitce stěžovatelky v ústavní stížnosti -, že při hodnocení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelka požadovala pouze určení neplatnosti zástavní smlouvy; řešení této otázky je svou povahou pouze řešením předběžné otázky ve vztahu k možné úvaze, zda u sporem dotčených nemovitostí zástavní právo existuje či nikoliv. [§ 80 písm. c) o.s.ř.]. Dovolací soud prohlásil, že především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí, pokud jím byla žaloba na požadované určení zamítnuta, za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Jádrem ústavní stížnosti a v podstatě jedinou zásadní námitkou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, je tvrzení, že obecné soudy porušily svou poučovací povinnost, neboť ji nepoučily, že měla žalovat nikoliv na určení neplatnosti zástavní smlouvy, ale na určení neexistence zástavní smlouvy, což je podle jejího názoru porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. (Stěžovatelka se však zjevně mýlí, neboť i případná žaloba na určení neexistence zástavní smlouvy nekoresponduje podmínkám stanoveným v § 80 písm. c) občanského soudního řádu, protože i taková otázka by byla svojí povahou toliko otázkou předběžnou ve vztahu k případné úvaze o existenci nebo neexistenci zástavního práva.) Takto formulovaný závěr (o neexistenci zástavní smlouvy) vůbec nelze z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dovodit.
Ústavní soud při posouzení uplatněné námitky poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, v níž se mnohokrát zabýval otázkou rozsahu poučovací povinnosti obecných soudů. Poučovací povinnost se týká jednoznačně procesních práv účastníků řízení a nemůže zahrnovat poučení o tom, jakým způsobem má účastník řízení formulovat petit žaloby, tj. jakého rozhodnutí by se měl domáhat. Takové poučení by sahalo jednoznačně za hranice obecné poučovací povinnosti soudů, protože by se dotýkalo již hmotněprávních nároků účastníka.
To by ve svém důsledku vedlo ke zvýhodnění toho účastníka řízení, jemuž se poučení dostalo, a byla by tak nastolena nerovnost účastníků řízení. Ústavní soud pak - po posouzení předmětné věci - dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze běžné právo a při jeho výkladu postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou. Rozměr ústavněprávní zde nalézt nelze. Skutkový stav, ze kterého obecné soudy při svém rozhodování vycházely, byl mezi účastníky nesporný; právním závěrům, jež obecné soudy přijaly, pak nelze vytknout ani svévoli ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - se skutkovými zjištěními, jež učinily.
Proto Ústavní soud dovozuje, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo.
Stěžovatelka ještě namítla porušení práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu dopadá shora uvedená argumentace i na tuto námitku; i ve vztahu k ní je zřejmé, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a vyložily běžné právo způsobem, který ani z hlediska ústavněprávního zpochybnit nelze. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu