Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. M., zastoupené Mgr. Bc. Anetou Čepičkovou, advokátkou se sídlem Belgická 642/16, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 13 Co 149/2024-441 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. března 2024 č. j. 0 P 193/2023-273, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech jako účastníků řízení, M. B. a nezl. D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) jsou rodiči nezletilého. Okresní soud v Lounech rozhodoval o úpravě výživného, o změně úpravy styku s nezletilým, o nahrazení souhlasu otce, a o změně úpravy péče a výživného. Jedenácti výroky rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, na jehož výrokovou část Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Pro řízení před Ústavním soudem je důležitý především výrok VI., kterým soud svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů v intervalu jednoho týdne a současně stanovil podmínky pro předávání nezletilého. Ve výroku VII. uvedl výjimky z obecné úpravy na dobu velikonočních, letních a vánočních prázdnin. Krajský soud v Ústí nad Labem následně rozsudek okresního soudu potvrdil, pouze změnil výrok VIII. o výši výživného, které je matka povinna platit (snížil jej ze 4 000 Kč na 1 600 Kč).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o střídavé péči. Tvrdí, že soudy porušily její základní práva a svobody zaručené v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka obecným soudům zejména vytýká, že o střídavé péči rozhodly navzdory nepřekonatelným rozporům v názorech na výchovu a péči mezi stěžovatelkou a otcem. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podala návrh na změnu úpravy styku s nezletilým (návrh na omezení styku s otcem) zejména z důvodu dlouhodobě špatné komunikace mezi oběma rodiči, která je podle stěžovatelky natolik zhoršená, že vylučuje svěření dítěte do střídavé péče. Obecným soudům rovněž vytýká, že nevyhověly návrhu na vypracování znaleckého posudku a výslechu psycholožky, kterými mělo být postaveno najisto, které výchovné prostředí je pro nezletilého nejlepší. Stěžovatelka též tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly nejlepší zájem dítěte, jelikož nezletilý se vyjadřoval tak, že chce, aby věci zůstaly tak, jak jsou (doposud byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky).
3. Přestože stěžovatelka napadá všechny výroky obou rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud zaměřil svou pozornost výhradně na výrok o svěření nezletilého do střídavé péče. Pouze proti němu totiž směřuje argumentace v ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodnutím o střídavé péči neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
4. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, je právem obou rodičů, aby mohli pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Pokud oba rodiče projevují o dítě upřímný zájem a splňují kritéria svěření do péče, je třeba vycházet z předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte svěření do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí objektivní a důležité důvody (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 3065/21
,
III. ÚS 2391/21
,
I. ÚS 3085/22
či
I. ÚS 3350/22
).
5. Žádný takový důležitý důvod, který by byl překážkou rozhodnutí o střídavé péči, v posuzované věci nebyl dán. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi pro uložení střídavé péče a vzaly přitom výslovně v potaz relevantní judikaturu Ústavního soudu. Obecné soudy poukázaly na to, že původní úprava péče, při které byl nezletilý svěřen do výhradní péče stěžovatelky, vycházela z toho, že nezletilý byl velmi nízkého věku, ve kterém vyžadoval celodenní péči právě stěžovatelky-matky. Nyní však již nastoupil do první třídy základní školy, vybudoval si s otcem pevnější vztah a oba rodiče jsou schopni a ochotni zajistit řádnou péči (např. bod 22 a 23 odůvodnění krajského soudu). Ze zprávy opatrovníka, zprávy terapeutického centra a konečně i z vyjádření samotného nezletilého vyplynulo, že má kladný vztah k oběma rodičům a je v jeho zájmu, aby styk s nimi byl zachován (např. bod 39 odůvodnění okresního soudu).
6. Sama stěžovatelka jako hlavní a v zásadě jedinou překážku střídavé péče uvádí to, že mezi ní a otcem probíhají při komunikaci konflikty. Jak ale správně upozornil krajský soud, střídavou péči nelze podmiňovat harmonickou komunikací rodičů (bod 23 odůvodnění krajského soudu). Jak Ústavní soud uvedl výše, je to i nezletilý, který má právo na péči od obou rodičů. Bylo by proto nelogické fakticky trestat nezletilé dítě za neschopnost komunikace jeho rodičů tím, že mu bude péče ze strany jednoho z nich upřena či výrazně omezena.
7. Stěžovatelka zejména mylně interpretuje judikaturu Ústavního soudu, ze které podle ní má plynout, že zhoršená komunikace mezi rodiči vylučuje svěření dítěte do střídavé péče. Naopak, Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by šlo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě" či případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte (nález
sp. zn. III. ÚS 2396/19
, bod 43). Jinak řečeno, pokud by zhoršená komunikace měla být automaticky překážkou střídavé péče, pak by ten rodič, který má aktuálně dítě svěřeno do péče, mohl být motivován konflikty v komunikaci dále prohlubovat, resp. by minimálně nebyl motivován aktivně pracovat na zmírnění těchto konfliktů.
8. Ústavní soud sice ve své judikatuře již připustil, že ve zcela výjimečných případech může být výrazně zhoršená a konfliktní komunikace mezi rodiči důvodem pro vyloučení střídavé péče, avšak musí k tomu být dány zvláštní důvody, typicky okolnost, že je to výhradně jeden z rodičů, který komunikaci vyostřuje, zatímco druhý rodič je ochoten a schopen komunikovat bez konfliktů (nález
sp. zn. I. ÚS 1554/14
). To znamená, že není-li příčina špatné komunikace zcela zjevně na straně jen jednoho z rodičů, nemůže být tato špatná komunikace důvodem pro vyloučení střídavé péče. V takovém případě by fakticky docházelo k "trestání" výhradně jednoho z rodičů (jakož i dítěte) za společný problém obou rodičů.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nehodnotí (a ani nemůže hodnotit), na straně kterého z rodičů leží vina na konfliktní komunikaci. V takto vyhrocených situacích se koneckonců nelze počátku konfliktu rozumně dobrat, ani nelze určit jeho původce. Důležité však pro zhodnocení Ústavním soudem je, že z průběhu řízení před obecnými soudy nevyplynulo, že by to byl zjevně jeden z rodičů, který na konfliktní komunikaci nese většinový podíl. Proto nebylo na místě rozhodnout o zcela výjimečném vyloučení střídavé péče pouze z důvodu konfliktní komunikace rodičů. Navíc, i kdyby se zcela hypoteticky ukázalo, že jeden z rodičů nese větší podíl viny na vyhrocenosti konfliktů, neznamená to automaticky, že je tím dána překážka střídavé péče.
10. Obecné soudy si byly vědomy vyjádření psycholožky (na které stěžovatelka odkazuje), v němž uvedla, že model střídavé péče může být pro nezletilého s ohledem na jeho rozpolcenost mezi oběma rodiči ohrožující. Obecné soudy si však byly konfliktů v komunikaci mezi rodiči vědomy a vypořádaly se s tím, proč i tak rozhodly o střídavé péči. V bodě 39 odůvodnění poukázal okresní soud velmi správně zejména na to, že původní nastavení péče (výhradní péče matky s úpravou styku s otcem) fakticky znamenalo častější frekvenci předávek nezletilého mezi rodiči, a tedy i častější možnost konfliktů, než tomu bude nyní v režimu střídavé péče v intervalu jednoho týdne. Lze navíc zopakovat, že konflikty způsobené oběma rodiči nemohou vést k tomu, že dítěti bude styk s jedním z těchto rodičů téměř upřen. Jednoduše řečeno, problém není ve střídavé péči, ale v konfliktech rodičů a v neochotě se (v zájmu psychického zdraví dítěte) pokusit o alespoň elementární stabilizaci vztahů.
11. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že obecné soudy se řádně věnovaly kritériu nejlepšího zájmu dítěte. Je nutné zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu nelze nejlepší zájem dítěte automaticky ztotožňovat s jeho přáním (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 2206/23
, bod 36). Přání dítěte je pouze jedním ze střípků celkového posouzení nejlepšího zájmu dítěte, byť samozřejmě střípkem významným. I v situacích, kdy dítě jasně vyjádří preferenci být v péči jednoho z rodičů, nemusí být takové přání automaticky v jeho nejlepším zájmu a nemusí soudy vést k tomu, že takovému přání vyhoví. Zájmem dítěte (který si samo dítě především v útlém věku nemusí plně uvědomovat) je totiž rozvíjet vazby s oběma rodiči, nikoli pouze jedním z nich (nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
, bod 23).
12. Ve zde posuzované věci se sice nezletilý skutečně v určitých momentech vyjádřil tak, že by byl rád, aby věci zůstaly, jak jsou. Současně se však také opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že by byl rád, aby se s oběma rodiči vídal stejně často (např. uvedl, že si přeje být 7 dní u taťky, 7 dní u mamky, srov. bod 21 odůvodnění okresního soudu). Tato vyjádření nezletilého stěžovatelka v ústavní stížnosti opomíjí. Obecné soudy navíc s odkazem na závěry psycholožky poukázaly na to, že stanoviska nezletilého, týkající se otázky péče, kterými vyjadřuje preferenci, aby věci zůstaly tak, jak jsou, jsou patrně spíše důsledkem toho, že nezletilý se snaží svými vyjádřeními neublížit žádnému z rodičů. Proto v těch otázkách, u kterých tuší souvislost s konfliktními tématy mezi rodiči, projevuje zdrženlivost ve svých vlastních názorech (srov. např. bod 23 odůvodnění krajského soudu).
13. Nejlepším zájmem nezletilého a ostatně i jeho výslovným přáním, které opakovaně formuloval, je přitom zejména to, aby ustaly konflikty mezi oběma rodiči (např. bod 7 odůvodnění krajského soudu, bod 23 odůvodnění okresního soudu). Ústavnímu soudu tak nezbývá než se přidat k opakovanému apelu obecných soudů na oba rodiče, aby svou velmi vyhrocenou komunikaci v zájmu nezletilého uklidnili. Jak plyne z napadených rozhodnutí a ze závěrů psychologů, je to zejména právě nezletilý, který konflikty rodičů trpí, a na němž se celá situace negativně podepisuje. Nezletilý byl v důsledku naprosto neúměrného stresu, kterému ho rodiče vystavují, dokonce posouzen jako ohrožené dítě podle § 6 zákona o sociálněprávní ochraně dětí (bod 19 odůvodnění okresního soudu).
14. Je na místě, aby stěžovatelka respektovala pravomocná rozhodnutí navzdory nepřekonatelným konfliktům s otcem, a to již v zájmu svého vlastního dítěte, které je hlavním rukojmím vleklých soudních sporů. Nevole respektovat pravomocná soudní rozhodnutí, která si vyžádala i vydání předběžných opatření, totiž dle obecných soudů zásadně vyhrotila situaci mezi rodiči a v konečném důsledku také nejvíce negativně ovlivnila nezletilého (bod 31 odůvodnění okresního soudu).
15. Zcela nepravdivé je konečně tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy nesnažily rodiče vést k vyřešení jejich konfliktu. Toto tvrzení je v přímém rozporu s průběhem jednání před obecnými soudy (jak je popsán v napadených rozhodnutích), ve kterých soudy opakovaně odkazují na neschopnost rodičů se na čemkoli dohodnout, navzdory tomu, že se je k tomu soudy snažily vést. V bodě 7 odůvodnění např. okresní soud shrnul, že navrhoval mediaci, avšak rodiče uvedli, že ta již proběhla a rozpory jsou tak výrazné, že nelze očekávat dohodu.
16. Co se týče neprovedení některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů pro nadbytečnost, Ústavní soud jen stručně konstatuje, že v tomto směru je napadené rozhodnutí rovněž řádně odůvodněné a tedy ústavně souladné. Krajský soud v bodě 9 uvedl, že další dokazování je nadbytečné, jelikož okresní soud provedl ve věci rozsáhlé a dostačující dokazování. S tímto závěrem se Ústavní soud plně ztotožňuje.
17. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek
předseda senátu