Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Progres Partners Advertising, s.r.o., Opletalova 1015/55, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem Eliášova 22/21, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3484/2018-189 ze dne 11. 3. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 121/2017-164 ze dne 27. 2. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Cm 6/2015-123 ze dne 3. 1. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Domoráda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se po Ing. Josefu Domorádovi ("žalovaný"), domáhala zaplacení 3 000 000 Kč z titulu náhrady škody. Žalovaný byl v rozhodné době jednatelem stěžovatelky a společníkem s podílem 25 %. Škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku jednání žalovaného ztrátou know-how, spojeného s pořádáním veletrhů Aqua-therm v Praze a Nitře ("veletrh"). Žalovaný měl jednat v nekalé soutěži, porušit povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a v rozporu se závazkem loajality společníka. Žalovaný odstoupil z funkce jednatele a prodal své dceři podíl ve stěžovatelce (bez vědomí ostatních společníků), neboť chtěl údajně vyvést pořádání veletrhu z podniku stěžovatelky přerušením jejích smluvních vztahů s poskytovatelem franchizy a licence k ochranné známce veletrhu - společností Reed Messe Wien GmbH ("společnost") a dosáhnout převzetí organizace veletrhu třetí osobou. Po odstoupení žalovaného z funkce a prodeji podílů společnost odstoupila od smluv o veletrzích s odkazem na jednání žalovaného. Veletrh posléze organizovala společnost bývalého zaměstnance stěžovatelky (původně 2. žalovaného, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání).
2. Městský soud v Praze žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Mimo jiné zjistil, že ve smlouvě mezi stěžovatelkou a společností byla sjednána možnost ukončit smlouvu, nastane-li změna v managementu nebo složení společníků stěžovatelky, která nebyla společností odsouhlasena. K takovým změnám nadto došlo už před jednáním žalovaného a společnost na ně v odstoupení od smlouvy upozornila. Městský soud uzavřel, že toto rozhodnutí, stejně jako následná jednání související s organizací veletrhu, byla zcela na společnosti.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i jeho právním posouzením. Dále shledal, že i kdyby stěžovatelce vznikla tvrzená újma, nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi ní a jednáním žalovaného. Vrchní soud také odkázal na své rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti obchodní společnosti MDL Expo s. r. o., mj. o uložení povinnosti zdržet se pořádání veletrhu a také na rozsudek Nejvyššího soudu, kterým nevyhověl stěžovatelčině dovolání, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3730/16 ze dne 13. 12. 2016 o odmítnutí ústavní stížnosti v dané věci podané.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou předestřená, údajně dosud v praxi dovolacího soudu neřešená otázka - "zda smluvní svoboda partnera poškozeného subjektu vylučuje příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody za situace, kdy škůdce partnera pohne nebo přiměje k tomu, aby ukončil uzavřený smluvní vztah (spolupráci) s poškozeným" - je budována na odlišném skutkovém stavu, než jaký zjistily městský soud a vrchní soud. Skutková zjištění a hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhají.
5. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že skutkové závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud nesprávně posoudil nebo pominul některé důkazy, svědčící o tom, že se žalovaný podílel na organizaci veletrhu a žádal o souhlas s převodem obchodních podílů. Městský soud také ignoroval obsah společenské smlouvy. Vrchní soud měl své rozhodnutí založit na okolnostech, které nebyly předmětem sporu, a nezabýval se odpovědností společníka za ukončení smluvních vztahů. Vrchní soud nelogicky uzavřel, že "konečné a rozhodné stanovisko co do pokračování či ukončení vztahu se žalobcem přináleželo společnosti [Reed Messe Wien GmbH], ta vůli vztahy se žalobcem ukončit projevila a je to její úkon [...], jenž k údajné ztrátě a škodě žalobce vedl". Stěžovatelka zdůrazňuje, že "předmětem řízení byla odpovědnost společníka za to, že svým jednáním způsobil, že druhá strana odstoupila od smlouvy". Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že namítala-li nesprávnou právní kvalifikaci vrchního soudu, nemusela se držet jeho skutkových závěrů, které jsou touto právní kvalifikací determinovány. Vzhledem k závěrům vrchního soudu má stěžovatelka za to, že musela Nejvyššímu soudu položit otázku (jím dosud neřešenou), zda odpovědnost v typově obdobných případech skutečně nemůže nastat.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu. Ústavní soud může obvykle rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr, a je tak "nepřijatelná" k meritornímu posouzení. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu o shodné nebo obdobné problematice.
9. Stěžovatelčiny námitky byly v napadených rozhodnutích ústavně konformně vyvráceny. Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování obecných soudů. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 a další).
10. Skutková zjištění městského soudu jsou logická a řádně odůvodněna. Městský soud v souladu s ústavním pořádkem vylíčil, z jakých důkazů vyvodil konkrétní skutková zjištění, jakými úvahami se řídil, přičemž jejich rozsah byl pro posouzení věci relevantní a dostatečný. Stěžovatelka prezentuje vlastní náhled na správnost skutkových zjištění, který sám o sobě nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. I kdyby např. hypoteticky městský soud neposoudil některou listinu zcela korektně, jsou napadená rozhodnutí založena na přesvědčivě a srozumitelně odůvodněném závěru, že pro dovození právní odpovědnosti žalovaného nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tvrzeným vznikem škody, pročež postrádalo smyslu se zabývat dalšími tvrzenými skutečnostmi. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by soudy neposoudily podstatné okolnosti pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu, ani že by se míjely s předmětem řízení. Nic takového z napadených rozhodnutí neplyne.
11. Námitka nedostatečného zohlednění společenské smlouvy obecnými soudy je zjevně neopodstatněná; její v ústavní stížnosti citovaný obsah je pro ústavněprávní posouzení věci irelevantní.
12. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je taktéž v souladu s ústavním pořádkem. Z odůvodnění příslušné námitky stěžovatelky (viz výše bod 6) je patrné, že pomíjí, že je-li dovolací přezkum vyhrazen otázkám právním, nemůže - vzdor jejímu názoru - tvrzené nesprávné právní posouzení postavit na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě, jak vysvětlil Nejvyšší soud, by se nejednalo v pravém slova smyslu o přezkum správnosti právního posouzení věci (jak stanovuje zákon), ale neoddělitelně také o přezkum správnosti skutkových zjištění, potažmo hodnocení důkazů. Tvrdí-li v posledku stěžovatelka, že smyslem předestřené dovolací otázky bylo zjistit, zda odpovědnost v typově obdobných případech skutečně nemůže nastat, pak nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že nehodnotil hypotetickou otázku, na které rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo.
13. Závěrem Ústavní soud uvádí, že nepominul a přiznává, že o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl po více než 3,5 letech od jejího podání. Tato mimořádná délka řízení byla zapříčiněna ojedinělým problémem na úseku informačních technologií, v jehož důsledku nebylo stěžovatelčino podání zaevidováno v rejstříkovém systému. Existenci řádně podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil až dne 13. 2. 2024 na základě dotazu zástupce stěžovatelky, pročež byly neprodleně učiněny nezbytné úkony k "nalezení" podání. Za toto nedopatření se stěžovatelce za Ústavní soud dne 15. 2. 2024 omluvil předseda Ústavního soudu. Toto politování I. senát Ústavního soudu sdílí a stěžovatelku ujišťuje, že o jejím návrhu rozhodl bezodkladně.
14. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu