Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Syrovátky, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 26 Cdo 2778/2015-113 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015 č. j. 19 Co 253/2014-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015 č. j. 19 Co 253/2014-92 byla zastavena exekuce ve věci pohledávky stěžovatele jako oprávněného proti povinnému z titulu ručitelského závazku (podle notářského zápisu z roku 2003). Povinný se dovolával zastavení exekuce s argumentací, že exekuční titul není vykonatelný, protože oprávněný nevyzval povinného jako ručitele písemně ke splnění dluhu namísto dlužníka. Odvolací soud námitky povinného uznal a exekuci (měnícím výrokem) zastavil s odůvodněním, že oprávněný zaslal v roce 2013 povinnému výzvu k plnění na adresu, o které povinný prokázal, že na ní v době doručování nebydlel, ani se tam po dobu uložení výzvy nezdržoval. Výzva k plnění proto jako hmotněprávní úkon nebyla povinnému řádně doručena, a tak nebylo možno v exekuci vymáhat pohledávku oprávněného.
3. Ustanovení § 29 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "obch. zák."), nebylo podle názoru odvolacího soudu ve věci aplikovatelnou normou, neboť povinný závazek nepřevzal v rámci obchodního vztahu, a proto nelze argumentovat principem publicity zápisu místa pobytu povinného v obchodním rejstříku u obchodních společností, se kterými byl povinný spojen. S vysloveným právním názorem se ztotožnil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2015 č. j. 26 Cdo 2778/2015-113, kterým dovolání stěžovatele (oprávněného) odmítl. S odkazem na judikaturu dovolací soud konstatoval, že principu materiální publicity se lze dovolávat zásadně toliko ve vztahu k osobám, kterých se zápis v obchodním rejstříku týká. Zápis v obchodním rejstříku nebyl rozhodný v posuzované věci povinného, který se jako fyzická osoba a mimo obchodní vztah zavázal splnit dluh z titulu ručení.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Obecné soudy vyložily v posuzovaném případě mj. právní úpravu obchodního zákoníku o principu publicity zápisu v obchodním rejstříku. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu, že povinnému (ručiteli) nebyla ze strany oprávněného (věřitele, stěžovatele) řádně doručena výzva k plnění, nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
9. Soudy ústavně konformně popsaly, proč vyhodnotily návrh povinného na zastavení exekuce jako důvodný. Argumentace obecných soudů k otázce publicity zápisu v obchodním rejstříku a k právním účinkům zapsaných údajů ve vztahu ke třetím osobám nedosáhla (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
10. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu