Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů ing. F. K. a MUDr. B. K., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Plynární 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 13 Co 835/2003-118 ze dne 19. 2. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu pro Plzeň - sever č.j. 5 C 1/2003-99 ze dne 13. 8. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé jsou od roku 1974 na základě dědického řízení a od roku 1981 na základě kupní smlouvy spoluvlastníky domu č.p. 43, k.ú. Horní Hradiště, s dalšími nemovitostmi. Vlastníkem domu č.p. 51 a dalších sousedních nemovitostí je žalobkyně. Pozemky žalobkyně těsně souvisejí s pozemky stěžovatelů. Mezi stěžovateli a žalobkyní je dlouholetý spor o hranice pozemků, který vedl k tomu, že stěžovatelé dali dne 3. 6. 2002 vytýčit hranice pozemků, aby dokázali žalobkyni nesprávnost jejího tvrzení, neboť na jejich pozemcích budovala bez řádného ohlášení či stavebního povolení stavby. Současně také došlo k překročení společných hranic pozemků. Geometrické zaměření dalo za pravdu stěžovatelům, na což žalobkyně reagovala žalobou o vydržení těchto pozemků a svá tvrzení stavěla na dobré víře předchozích vlastníků a jí samotné.
Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy neposoudily objektivně skutečnou "dobrou vůli", která vedla žalobkyni i jejího právního předchůdce k tomu, že nabyli přesvědčení, že pozemky jim patří a oni je v dobré víře užívají. Dále rovněž neposoudily řádně všechny provedené důkazy, zejména vyjádření předchozího vlastníka, který byl přesvědčen, že sporné pozemky jsou polovinou v jeho vlastnictví a polovinou ve vlastnictví žalobkyně, a historické polní náčrtky z poloviny minulého století. Rozhodnutím soudů tak nastala situace, že žalovaní nemohou své stavby řádně udržovat, neboť prostor zděné kolny žalobkyně je pouhých 40 cm od jejich staveb. Přesahy střechy jsou pak po rozhodnutí soudu na vydrženým pozemkem žalobkyně, která může vyžadovat jejich odstranění. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali pochybení tohoto soudu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 13 Co 835/2003-118 ze dne 19. 2. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně, v souladu se skutkovými zjištěními uzavřel, že žalobkyně byla v dobré víře, že pozemky drží v tom rozsahu, jak jí patří. Tento závěr odvolací soud považoval za správný, neboť žalobkyně nepochybně byla v dobré víře, protože pozemky užívá ve stejném rozsahu, jak je byl oprávněn užívat z titulu vlastnického práva její právní předchůdce, a užívala je v rámci hranic vymezených plotem, který byl zbudován stěžovateli, případně jejich právními předchůdci. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 1814-157 ze dne 7. 4. 2005 jako nepřípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno není.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, které vyzněly v jejich neprospěch. Obecně Ústavní soud již opakovaně rozhodoval, že neúspěch v soudním řízení neznamená, že neúspěšnému účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jestliže totiž obecné soudy v řízení dodržely všechny zásady spravedlivého procesu, jak vyplývají z ústavního pořádku a z příslušné úpravy zákonné, pak porušení tohoto základního práva s úspěchem namítat nelze.
Hlavní námitky stěžovatelů směřují vůči procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. Proces dokazování a hodnocení důkazů je veden zásadou volného hodnocení důkazů, která ve své zákonné podobě § 132 o.s.ř. stanoví hranice, v nichž se obecné soudy musí pohybovat. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění rozhodnutí pak v návaznosti na proces hodnocení důkazů jsou povinny vysvětlit, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a současně se musí vypořádat s důkazy opačnými.
Na zjištěný a provedenými důkazy podložený skutkový stav potom obecné soudy aplikují příslušnou právní úpravu a vyvozují odpovídající právní závěry. Ústavní soud do uvedeného procesu - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - nezasahuje, pokud obecné soudy svou činnost realizují v intencích výše uvedené zásady. Zasáhnout do procesu hodnocení důkazů je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, došlo-li k vybočení z uvedených hranic, jestliže mezi zjištěným skutkovým stavem a aplikovanými právními závěry by bylo možné spatřovat extrémní rozpor, či pokud by byl postup obecných soudů svévolný, či by se výrazně odkláněl od zákonných procesních předpisů.
V předmětné věci - na základě posouzení soudního spisu - dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, mezi jejich závěry a provedenými extrémní rozpor spatřovat nelze a jejich postup byl zákonný a prostý znaků svévole. Na zjištěný skutkový stav aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem. Právem totiž obecné soudy dovodily, že žalobcům svědčí vydržení vlastnictví sporných nemovitostí, neboť se jim započítává i doba, po kterou je měl v oprávněné držbě jejich právní předchůdce (§ 134 odst. 1, 3 obč. zákoníku). Za tohoto stavu jsou napadená rozhodnutí logicky, zřetelně a dostatečně přesvědčivě odůvodněna, takže jsou i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2006
František Duchoň předseda senátu