Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t.č. Věznice Mírov, PS 1/9, Mírov, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 1, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2009, č.j. 18 C 84/2006-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č.j. 11 Co 244/2010-160, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č.j. 30 Cdo 1028/2013-261, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2009, č.j. 18 C 84/2006-121, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č.j. 11 Co 244/2010-160, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č.j. 30 Cdo 1028/2013-261, bylo zamítnuto dovolání stěžovatele a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obecné soudy podle stěžovatele shodně konstatovaly, že domovní prohlídka má být provedena toliko v objektu specifikovaném v příkazu k domovní prohlídce. Shodně rovněž zjistily, že domovní prohlídka byla provedena v objektu jiném, než který byl označen v příkazu k domovní prohlídce. Na základě těchto zjištění musely dle přesvědčení stěžovatele obecné soudy nepochybně dojít k závěru, že ze strany policejního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatel se domnívá, že jakákoli snaha obecných soudů zdůvodnit a ospravedlnit nesprávný úřední postup policejního orgánu, je irelevantní. Obecné soudy tak podle stěžovatele činí zcela účelově, aby mu upřely právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel tvrdí, že policejní orgán nedodržoval důsledně zákon a přistupoval k domovní prohlídce bez náležité péče. Je přesvědčen, že policejní orgán mohl a musel zjistit, že má příkaz k domovní prohlídce pro jiný objekt a že tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení domovní prohlídky. Stěžovatel dovozuje, že domovní prohlídka byla vlastně provedena bez příkazu k domovní prohlídce, neboť objekt, ve kterém byla domovní prohlídka provedena, v příkazu k domovní prohlídce nebyl uveden.
V daném případě je tak podle stěžovatele nutné konstatovat, že bylo porušeno jeho základní právo na nedotknutelnost jeho obydlí garantované čl. 12 odst. 1 Listiny a stěžovateli proto náleží dle čl. 36 odst. 3 Listiny právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně poukázal na skutečnost, že předmětný objekt byl nedostatečně označen a uvedl, že rozhodující je zejména ta skutečnost, že příkaz k domovní prohlídce směřoval k tomu, aby byla provedena v objektu, ve kterém bydlel žalobce se svou manželkou, a v tomto objektu také domovní prohlídka fakticky realizována byla.
Podrobně se pak s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání vypořádal Nejvyšší soud. Ve vztahu k otázce zákonnosti provedené domovní prohlídky upozornil na fakt, že k této otázce se již vyjadřoval Evropský soud pro lidská práva, a to v jiné věci stěžovatele, když ve svém rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 5. 10. 2010, kterým stížnost č. 7022/06 prohlásil za nepřijatelnou, ve vztahu k totožnému příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 2. 3. 2001 uvedl, že s ohledem na jemu známé okolnosti nebyla identifikace míst nedostatečná nebo nepřesná natolik, aby způsobila nezákonnost takto povolených opatření, když z rozhodnutí nepopiratelně plyne, že sledování a domovní prohlídky se měly uskutečnit v místech obývaných stěžovatelem a jeho manželkou a před vydáním povolení k přístupu na místa mohla mít policie skutečně problém odhalit správné číslo, které nebylo zřetelně viditelné z přístupové cesty.
Soud proto uzavřel, že vykonáním domovní prohlídky nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života a jeho domácnosti (podrobně viz s. 5 usnesení Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud obecně konstatoval, že domovní prohlídka je provedena v souladu se zákonem i tehdy, je-li provedena v jiném objektu, než v příkazu k domovní prohlídce označeném, je-li však z okolností případu zřejmé, že došlo k chybě, která má svůj zřejmý důvod ve vnějším světě, a zároveň když ze spisu, jakož i ze samotného příkazu k domovní prohlídce (např. označení uživatele objektu) jednoznačně plyne, k jakému objektu byl příkaz k domovní prohlídce směřován.
Stěžovateli tedy Nejvyšší soud přisvědčil, že domovní prohlídka má být provedena v objektu specifikovaném v příkazu k domovní prohlídce, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu však dovodil, že v postupu policie nesprávný úřední postup spatřovat nelze. K nesprávné specifikaci objektu v příkazu k domovní prohlídce došlo také podle Nejvyššího soudu zejména z důvodu nedostatečného označení zaměněných objektů, když tabulka s číslem objektu označeného v příkazu byla umístěna u vchodu do objektu, jenž byl prohledán a k jehož prohledání byl také příkaz vydán, a tabulka s číslem objektu, jenž měl být v příkazu označen, byla umístěna tak, že nebyla viditelná z veřejné komunikace.
Z tohoto důvodu potom došlo k záměně obou objektů. Nejvyšší soud dovodil, že podstatné je, že příkaz k domovní prohlídce však směřuje k provedení domovní prohlídky v objektu, který byl stěžovateli a jeho manželce zapůjčen k bydlení a který také obývali a v takovém objektu byla domovní prohlídka také fakticky provedena. Nejvyšší soud proto uzavřel, že nesprávný úřední postup policie při provádění domovní prohlídky neshledal a provedenou domovní prohlídku proto nelze považovat za nezákonnou.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. V ústavní stížnosti, kterou stěžovatel tento rozsudek (a navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu) napadl, uplatnil (kromě jiného) také námitky proti předmětné domovní prohlídce, které jsou totožné s nyní uplatněnými námitkami. Ústavní soud se těmito námitkami zabýval, dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele zasažena nebyla a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (viz usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03 ).
Stěžovatel se také domáhal žalobou na ochranu osobnosti zaplacení finanční satisfakce v částce 20.000.000,- Kč, když namítal, že k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít tím, že v domě A1 byla v rozporu se zákonem nainstalována odposlouchávací zařízení a pořizovány zvukové záznamy, přičemž povolení k pořizování obrazových, zvukových a jiných záznamů nebylo vydáno k této budově, ale k chatě A2. Také proti rozhodnutím soudů v této věci si stěžovatel podal ústavní stížnost, která byla taktéž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 3580/15 ).
Nelze přitom očekávat, že by v nyní projednávaném případě posoudil Ústavní soud obdobnou problematiku odlišně, když k tomu v daném případě není dán důvod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s obecnými soudy, která se však nachází toliko v rovině práva podústavního. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však, s ohledem na to, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, nepřísluší.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí řádně zabývaly a přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč dospěly k uvedeným závěrům. To je ostatně patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace. Rozhodnutí obecných soudů přitom podle Ústavního soudu nelze hodnotit jako jakkoliv svévolná či excesivní a s argumentací, která je v nich obsažena, se lze ztotožnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu