Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2017/13, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2011, čj. 7 Co 1833/2011 - 91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále "odvolací soud"), po zastavení odvolacího řízení o určení výživného, přiznal jeho otci V. V. (dále "žalovaný") překvapivě a protiprávně náhradu nákladů řízení v částce 18.125,- Kč, což je pro něj likvidační. Napadené usnesení je vydané v rozporu s § 146 odst. 2 věty druhé OSŘ, neboť odvolání vzal zpět až poté, co se dozvěděl o těžkostech žalovaného. Kromě toho byl tento typ řízení (o výživné na studující dítě) typickým důvodem k použití ustanovení § 150 OSŘ.
Po seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatele s tím, že byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalovaného, ačkoliv zde byl (podle něj) důvod k aplikaci ustanovení § 150 OSŘ.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
,
III. ÚS 255/05
). Procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Namítané vady musí proto dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování rozhodování obecných soudů o použití moderačního práva zakotveného v § 150 OSŘ, které je zásadně v kompetenci obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu, což však ve věci stěžovatele shledáno nebylo.
Jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení adekvátně zabýval. S ohledem na skutečnost, že žalovaný o podstatné změně poměrů (obdržená výpověď z pracovního poměru a probíhající pracovní neschopnost), výrazně limitujících jeho aktuální finanční možnosti, věděl od srpna 2011, aniž by s ní seznámil stěžovatele, snížil jím vyčíslené náklady na právní zastoupení advokátem o 50%, za použití § 150 OSŘ. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Zkoumal tedy pouze, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. Pokud se v ústavní stížnosti jako jediného ústavněprávního argumentu dovolává porušení práva na soudní ochranu, respektive práva vlastnit majetek, je nutno dodat, že toto právo mu zjevně upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, v jehož rámci využil i opravný prostředek, kterým by se odvolací soud, nebýt zpětvzetí odvolání, zabýval i věcně. Měl tak plnou možnost využít svých zákonem stanovených procesních práv. Pokud odvolání podal, musel počítat i s tím, že v případě nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu ponese náklady odvolacího řízení. Ty byly nakonec žalobci přiznány pouze v poloviční výši, právě za použití §150 OSŘ.
V předmětné věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se žádného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele. Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu