Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 147/2004 - 85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2004, čj. 11 Ca 239/2003 - 37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 1. 7. 2003, čj. FŘ-5922/11/03, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu - Jižní město ze dne 31. 10. 2000, čj. 82977/00/011931/4152, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že správce daně, při provádění daňové kontroly, postupoval v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a že v řízení před správními orgány a správními soudy byla porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele mu neměla být daň doměřena podle pomůcek, protože neporušil povinnost dokazování jím uváděných skutečností v daňovém přiznání, účetnictví bylo vedeno průkazným způsobem a správně. Stěžovatel tvrdí, že neměl možnost být přítomen jednání s pracovníky správce daně při daňové kontrole, protože správce daně jednal s osobou, která nebyla vybavena řádnou plnou mocí a nemohl tak navrhovat důkazní prostředky a účinně bránit svá práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti několikrát zopakoval, že správce daně jednal s osobou, která k tomu nebyla zmocněna, takže nemohl v daňovém řízení uplatňovat svá práva. S nekonzistentností a účelovostí těchto stěžovatelových tvrzení se již dostatečně vypořádalo jak finanční ředitelství, tak oba správní soudy. Stěžovatel údajně neplatnou dohodu o zastupování (o plné moci) vypověděl v červnu 2000. Sám předložil "průkaz plné moci" správci daně a spolu se svou zmocněnkyní se zúčastnil jednání se správcem daně (dne 13.
4. 2000) a na jednu z výzev, doručenou zmocněnkyni, reagoval v telefonickém rozhovoru se správcem daně (str. 6 rozhodnutí finančního ředitelství). Ani jedna z uvedených skutečností rozhodně nesvědčí pro to, že by se stěžovatel se svou zmocněnkyní nedohodl na tom, že jej bude zastupovat v řízení před správcem daně. Postup správních orgánů v této otázce a její zhodnocení správními soudy je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní, do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Pokud finanční orgány a následně správní soudy dospěly k závěru, že stěžovateli byla v souladu se zákonem, aniž by bylo zasaženo do jeho procesních práv, stanovena daňová povinnost podle pomůcek, za situace, kdy ani přes opakované výzvy nepředložil požadované podklady, nelze podle Ústavního soudu označit jejich rozhodnutí za ústavně nesouladné.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu