Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. S., CSc., zast. Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.8.2011, č.j. 21 Co 199/2011-193, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 129 448,- Kč, která měla představovat finanční náhradu za nucené a protiústavní omezení jeho vlastnického práva k domu. Stěžovatel vyčíslil finanční kompenzaci jako rozdíl mezi obvyklým nájemným, jehož hodnotu zjistil za pomoci "zrcadla obvyklého nájemného" Institutu regionálních informací s.r.o. za obdobný byt v obdobné lokalitě v předmětném období, a nájemným, které stěžovatel mohl vybírat a vybíral (tzv. regulovaným nájemným).
Svůj žalobní požadavek právně posuzoval nejprve jako nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., po vydání stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ho překvalifikoval na nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny. Po provedeném dokazování obvodní soud konstatoval, že je dán právní základ nároku uplatněného žalobou, přičemž jeho výši určil na základě znaleckého posudku. Z tohoto důvodu žalobě rozsudkem ze dne 29.11.2010, č.j. 12 C 51/2007-143, částečně vyhověl přisouzením částky 98 208,- Kč (výrok I.), v částce 31 240,- Kč ji zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit stěžovateli náklady řízení vycházeje z § 142 odst. 3 obč. soudního řádu, tj. s přihlédnutím, že výše plnění závisela zcela na úvaze soudu (výrok III.), a o povinnosti žalované zaplatit České republice znalečné (výrok IV.), a to podle § 148 odst. 1 obč. soudního řádu.
Prvostupňový rozsudek napadli odvoláním oba účastníci, městský soud přezkoumal tento rozsudek a neshledal v řízení před soudem I. stupně žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto výrokem I. rozsudku ze dne 23.8.2011 (pozn. na vyhotovení rozsudku tvořícího přílohu ústavní stížnosti je nesprávný rok jeho vydání, a to 2211), č.j. 21 Co 199/2011-193, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé. K odlišnému právnímu závěru dospěl městský soud ohledně nákladových výroků.
Vyjádřil názor, že pro aplikaci § 142 odst. 3 nebyly v dané věci dány podmínky, přičemž akcentoval prioritu odpovědnosti za procesní úspěch ve věci, tudíž v prvé řadě nastupuje úvaha soudu ve smyslu § 142 odst. 1 obč. soudního řádu. Protože stěžovatel byl úspěšný před soudem I. stupně pouze v rozsahu 3/4 uplatněného nároku, změnil výrokem II. výrok o náhradě nákladů řízení stěžovateli tak, že mu přiznal jejich náhradu pouze ve výši 50% jejich celkové výše. Ve stejném poměru rozhodl o povinnostech účastníků zaplatit státu znalečné (výrok III.).
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok IV.), což odůvodnil neúspěchem každého z účastníků v odvolání do výroku o věci samé.
III. ÚS 607/04 ). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, zabýval se tento soud posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 obč. soudního řádu, přičemž stěžovatel se podanou ústavní stížností snaží s výsledkem posouzení polemizovat, aniž by jeho názory měly relevantní oporu v právních předpisech, konkrétně v adekvátní aplikaci pravidel zakotvených v § 142 obč. soudního řádu, při níž je třeba preferovat zásadu úspěchu ve věci. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6), včetně zdůvodnění posloupnosti zmíněných pravidel (sc. "v prvé řadě"). Právě z této posloupnosti vyplývá, že není třeba vymezovat podmínky pro aplikaci § 142 odst. 3 obč. soudního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel (str. 3 ústavní stížnosti).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2012
Vojen Güttler předseda senátu