Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SYNOT TIP, a. s., sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště, zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, sídlem Kollárova 447, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 65/2025-52 ze dne 9. 10. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 22/2024-108 ze dne 31. 3. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Celní úřad pro Zlínský kraj provedl v provozovnách stěžovatelky v období od 28. 11. 2019 do 15. 9. 2022 kontroly, při nichž shledal porušení povinností na úseku provozování hazardních her. Na základě těchto zjištění zahájil celní úřad dne 23. 9. 2022 se stěžovatelkou společné přestupkové řízení. V něm následně rozhodl tak, že stěžovatelce za uvedená jednání uložil úhrnnou pokutu ve výši 1 000 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí celního úřadu.
2. Krajský soud v Brně stěžovatelčinu žalobu ve správním soudnictví zamítl, neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka a nepřisvědčil ani sérii námitek stěžovatelky týkajících se otázky viny za jednotlivé přestupky. Námitky stěžovatelky, že její jednání nenaplnila materiální znak přestupku, anebo že délka přestupkového řízení byla nepřiměřená, neobstály. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem následnou kasační stížnost stěžovatelky taktéž zamítl.
3. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudků správních soudů s tvrzením, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Stěžovatelka namítá, že celní úřad účelově a bezdůvodně vyčkával se zahájením řízení téměř tři roky, aby "nasbíral" 19 přestupků. Společné řízení navíc zahájil až těsně před uplynutím promlčecí doby, ačkoli podle ní neexistovaly žádné objektivní okolnosti, které by takové čekání a prodlevu ospravedlňovaly. Tento postup považuje nejen za rozporný se smyslem a účelem společného řízení (§ 88 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), ale též za faktor oslabující legitimitu rozhodnutí na něm založeného.
Stěžovatelka dále tvrdí, že byla vystavena dlouhodobé právní nejistotě, přičemž správní orgány ani soudy nezohlednily plynutí času a s tím spojený pokles potřeby represe při ukládání sankce. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal ani s námitkou nesprávného postupu správního orgánu, ani s námitkou nepřiměřené délky vyřízení věci a jejich dopadu na výši trestu, čímž porušil její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem celního úřadu, který zahájil společné řízení o přestupcích po 2 letech a 10 měsících od provedení první ze série kontrol. Pro přestupky, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a k jejichž projednání je příslušný týž správní orgán, má být vedeno společné řízení (§ 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Tento postup, který je projevem zásady dobré správy a procesní ekonomie, je zcela v souladu se zákonem, což stěžovatelce srozumitelně objasnily již správní soudy (viz body 25-28 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 19 napadeného rozsudku krajského soudu).
Ty se rovněž dostatečně vypořádaly s námitkami týkajícími se délky řízení a doby, která mu předcházela. Správní soudy přiléhavě vysvětlily, že prověřování rozsáhlé a skutkově složité protiprávní činnosti si přirozeně žádá delší čas, s čímž počítá i zákonná úprava přerušení běhu promlčecí doby zahájením řízení. Podstatné přitom je, že v projednávané věci k zániku odpovědnosti za přestupky uplynutím promlčecí doby nedošlo (srov. bod 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 19 napadeného rozsudku krajského soudu).
Ústavní soud přitom nemá, co by předestřeným závěrům vytknul, a se závěry správních soudů se ztotožňuje.
8. Druhá námitka stěžovatelky směřuje proti údajně nedostatečnému vypořádání její argumentace stran nesprávného postupu správního orgánu a nepřiměřené délky vyřízení věci, což se podle ní mělo promítnout do uložení mírnějšího trestu. I tato námitka je podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud se s ní již v napadeném rozsudku dostatečně, i když stručně, vypořádal. Vysvětlil, že neshledal-li důvodnými samotné námitky týkající se nepřiměřené délky řízení, nemůže obstát ani na ně navazující požadavek na zohlednění této okolnosti při výměře sankce (viz bod 60 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve spojení s body 24 až 28 tamtéž).
9. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích znaky svévole při výkladu podústavního práva, kvůli nimž podobná rozhodnutí v minulosti zrušil [nález sp. zn. III. ÚS 119/14
(N 3/80 SbNU 35) z 12. 1. 2016, bod 34]. Soudy a správní orgány stěžovatelčiny námitky řádně vypořádaly a své závěry smysluplně odůvodnily. Lze proto shrnout, že svým postupem stěžovatelčina základní práva nijak neporušily.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu