Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkou, advokátem, se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 9. 2005, č. j. 14 To 144/2005-572, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 197/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatel uvádí, že jeho jednání mělo spočívat v tom, že odebral jateční zvířata s vědomím toho, že nákupy vůbec nezaplatí, či nezaplatí ve lhůtě splatnosti, přičemž i přes urgence uhradil pouze část ceny a obohatil sebe a společnost minimálně o hodnotu odebraných zvířat. Popis skutku je tedy rozporný, když mu podsouvá úmysl nezaplatit vůbec cenu zvířat přesto, že je v něm uvedeno, že ji zaplatil z části. Má za to, že subjektivní stránka nebyla prokázána. Nezaplacení odebraného zboží ve lhůtě splatnosti faktury nadto nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně.
Dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 , dle kterého je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jednalo se o realizaci obchodní činnosti, upravené zejména obchodním zákoníkem. Pokud nedošlo k zaplacení zboží ani po urgencích, byla zde možnost domáhat se zaplacení ceny podáním žaloby u příslušného soudu. Podle čl.
8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Rovněž upozornil, že při odebírání zboží jednal jménem společnosti s ručením omezeným a povinnost platit cenu odebraného zboží neměl on, ale ona společnost. Chybí i důkaz, že se obohatil, když odebrané zboží bylo zbožím společnosti. Podíl na jejím zisku byl pouze zprostředkovaný.
Konečně namítá nezákonnost souhrnného trestu, který mu byl uložen za prvý trestný čin podvodu a sbíhající se trestný čin zpronevěry, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2000, č. j. 2 T 166/2000-88.
Vzhledem k výše uvedenému se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na presumpci neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a také odložil vykonatelnost rozsudku, neboť se nyní nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
Krajský soud odkázal na rozsudek s tím, že má za to, že rozhodoval nestranně a nezávisle a vina stěžovatele byla, při zachování práva na spravedlivý proces, spolehlivě prokázána. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře souhlasí s napadenými rozhodnutími a považuje je za zákonná a odpovídající zjištěnému stavu.
Nejvyšší soud uvedl, že v rovině trestněprávní odkazuje na odůvodnění usnesení. V rovině ústavněprávní je přesvědčen, že nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti vyjádření nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na hodnocení věci a proto je nevzal za základ svého rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelův poukaz na to, že uhradil část kupní ceny a nelze jej postihovat za placení po lhůtě splatnosti, je třeba říci, že obecné soudy se těmito aspekty stěžovatelova jednání zabývaly a své závěry řádně odůvodnily (viz zejména str. 12 a 14 rozsudku krajského soudu). Nešlo pouze o prodlení ze lhůt a nehrazení závazků, nýbrž o jednání svým charakterem podvodné, kdy stěžovatel tvrdil nepravdivé skutečnosti, zamlčoval skutečný stav obchodní společnosti a další okolnosti, věděl že svým závazkům nedostojí a ani tak nemínil učinit. Pokud něco uhradil, pak pouze aby posílil důvěru ve svou osobu a dosáhl dodání dalšího zboží. S výjimkou toho finanční prostředky získané ze zpracovaného dobytka na splácení dluhů nepoužíval.
Ze stejných skutečností je zřejmé, že se v projednávané věci nejednalo o standardní civilní problematiku a nelze tedy přisvědčit stěžovatelovu odkazu na judikaturu Ústavního soudu (kromě stěžovatelem uvedeného rozhodnutí srovnej též nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ,
,
IV. ÚS 469/02 ,
I. ÚS 69/06 ), dle které standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva.
Obecné soudy se řádně vypořádaly i s jeho námitkami, že jednal za společnost s ručením omezeným a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru odkázat (str. 13 rozsudku, str. 5-6 usnesení). Skutková podstata trestného činu je naplněna i tehdy, když dojde k obohacení jiné osoby, než pachatele.
Pokud jde o nesprávnost uložení souhrnného trestu, stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem ji shledává. Ústavní soud v tomto smyslu pochybení nezjistil, přičemž i komentář k trestnímu řádu uvedený postup, tedy uložení souhrnného trestu za dva sbíhající se trestné činy, z nichž za jeden byl již vyhlášen odsuzující rozsudek, a vedle toho samostatného trestu za třetí trestný čin, který s prvými dvěma není v souběhu, pokládá za správný (Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, str. 308 I. dílu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2006
František Duchoň předseda senátu