Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Ondrouška, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, sídlem Osvobození 51, Slavičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012 č. j. 28 Cdo 4252/2011-204 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2011 č. j 18 Co 228/2010-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2010 č. j. 35 C 436/2009-104 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal, aby konkrétní nemovitosti v kat. úz. Bylnice, byly vydány pouze do jeho vlastnictví. V odůvodnění rozsudku okresní soud posoudil stěžovatelovy námitky koncentrované do tří stížnostních bodů a uzavřel, že nejsou důvodné, tj. že jeho sestra uplatnila restituční nárok včas a řádně, že listina, kterou jejich matka měla odkázat majetek pouze stěžovateli, není závětí, a že sestrou uplatněný nárok se týkal i dalších nemovitostí.
V závěru soud konstatoval, že pozemkový úřad rozhodl o restitučním nároku správně, když dospěl k závěru, že stěžovatel i jeho sestra jsou oprávněnými osobami, a to každý rovným dílem. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém setrval na svých názorech, krajský soud odvolací námitky v rámci ústního jednání projednal a uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, proto ho potvrdil (pozn. námitkám stěžovatele se podrobně věnoval v odůvodnění rozsudku). Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by v rozsudku odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázka, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Stěžovatel, uplatnivší úspěšně restituční nárok na vydání majetku po svých rodičích, setrvale polemizuje se závěry pozemkového úřadu a obecných soudů ohledně rozsahu jeho restitučního nároku, přičemž se snaží svůj nárok maximalizovat na úkor nároku své sestry, zpochybňováním jejího právního postavení a účinků její výzvy na vydání (že ho není hanba, je mu 91 let, jeho sestře je 98 let, žádný z nich si majetek do hrobu nevezme). Nevyhovění jeho námitkám považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo, kterým se v souladu s právní úpravou zařazenou do V. části občanského soudního řádu domáhal rozhodnutí o svém restitučním nároku. Přitom z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy (příp. i pozemkový úřad) právě v otázce rozsahu restitučního nároku stěžovatele a jeho sestry.
Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu