Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2274/2023-400 ze dne 28. 11. 2023, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 231/2022-365 ze dne 19. 4. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 16 C 195/2019-330 ze dne 20. 9. 2022, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že zároveň postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 4 a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník se jako bývalí manželé u civilních soudů domáhali vypořádání společného jmění manželů („SJM“). Mezi bývalými manželi nebylo sporné, že jejich byt má být přikázán do vlastnictví stěžovatelky za odpovídající vypořádací podíl; od zániku manželství platila hypotéční úvěr na tento byt pouze stěžovatelka. Sporu nebylo ani o tom, že bývalí manželé bydleli v domě rodičů vedlejšího účastníka v letech 1996 až 2012 a po tuto dobu neplatili žádný nájem. Sporné ovšem zůstalo, zda stěžovatelkou tvrzené investice, které s bývalým manželem provedli na domu rodičů vedlejšího účastníka, mají spadat do SJM a mají být předmětem vypořádání.
3. Okresní soud v Kroměříži („nalézací soud“) ze zaniklého SJM přikázal do vlastnictví stěžovatelky byt; nedoplatek hypotečního úvěru přikázal do podílového spoluvlastnictví obou bývalých manželů a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádacím podílu 1 324 265 Kč a nahradit mu náklady řízení.
4. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu změnil. Byt ze zaniklého SJM „znovu“ přikázal do vlastnictví stěžovatelky, avšak nedoplatek hypotečního úvěru přikázal k úhradě pouze stěžovatelce, které současně uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na vypořádacím podílu nižší částku — 819 039,50 Kč. Povinnost nahradit náklady řízení státu odvolací soud uložil oběma bývalým manželům a rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě, kdy by bývalí manželé finanční prostředky investovali do nemovitosti rodičů vedlejšího účastníka, je tato investice plně kompenzována jejich bezúplatným bydlením. Podle znaleckého posudku by manželé za nájem potenciálně zaplatili 660 000 Kč; zhodnocení nemovitosti, do kterého bývalí manželé investovali, činilo podle znaleckého posudku 250 000 Kč; zhodnocení nemovitosti tedy nedosahuje částky, kterou by bývalí manželé museli zaplatit. Stěžovatelka využívala po dlouhou dobu bezplatné bydlení, a pokud nebyla srozuměna s tím, že jsou ze SJM investovány prostředky do majetku někoho jiného, měla v rámci správy SJM vznést námitku a nečekat několik let až na okamžik, kdy bude po rozvodu SJM vypořádáváno.
Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl jako částečně vadné a částečně nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy měly při stanovení výše vypořádacího podílu zohlednit provedené investice do domu rodičů vedlejšího účastníka. Mezi bývalými manželi a rodiči byla uzavřena ústní dohoda o bezplatném bydlení v nemovitosti rodičů (manželé měli platit pouze polovinu pravidelných nákladů na energie a poplatky a měli provádět údržbové práce). Soudy protiústavně zasáhly do obsahu popsané dohody a mechanicky převzaly — s ohledem na ekonomický vývoj nepřiléhavý a neaktuální — rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 ze dne 19.
4. 2012. Po dobu trvání manželství stěžovatelka usilovala o vypořádání investic do nemovitosti, avšak rodiče a bývalý manžel stěžovatelce přislíbili, že o nic nepřijde a že na manžele bude převeden podíl na nemovitostech odpovídající hodnotě provedené investice. Pohledávka za rodiči proto trvala po dobu manželství a splatnou se stala až zánikem SJM v roce 2019. Podle stěžovatelky byla chybně oceněna výše investic do rodinného domu; obdobně chybně byla stanovena i výše obvyklého nájemného v letech 1996 až 2012.
Odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu při stanovení výše vypořádacího podílu k dubnu 2023 vycházel z neaktuálního znaleckého posudku týkajícího se hodnoty bytové jednotky ze srpna 2022; hodnota bytu byla ke dni rozhodnutí odvolacího soudu podstatně nižší – takový postup neodráží vývoj trhu s nemovitostmi a ekonomickou situaci v rozhodné době. Soudy se dostatečně nezabývaly otázkou disparity majetkových podílů, která měla vzniknout z důvodu jednání bývalého manžela (psychického týrání manželky).
Soudy se měly zabývat předloženými lékařskými zprávami a zkoumat příčiny zdravotních obtíží stěžovatelky.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, avšak pouze v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu; v části směřující proti prvostupňovému rozhodnutí nalézacího soudu Ústavní soudu k projednání ústavní stížnosti příslušný není, protože nelze rušit to, co bylo změněno či nahrazeno.
7. Ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní soud posoudil část ústavní stížnosti stěžovatelky, která splňuje procesní předpoklady, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje své námitky ohledně určení výše vypořádacího podílu a nezapočítání investic do domu rodičů vedlejšího účastníka. Úlohou Ústavního soudu však není znovu přezkoumávat aplikaci a výklad podústavního práva ze strany obecných soudů. Odvolací soud a Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky srozumitelně a logicky vypořádaly. Soudy především porovnaly užitek, kterého se bývalým manželům dostalo ve formě bezplatného bydlení, a výši zhodnocení předmětné nemovitosti. Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska co vytknout.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, její ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu