Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Múčky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem Kotlářská 265/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 262/2024-346 z 6. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Marka Paroulka a Františka Vocáska, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím vystupoval stěžovatel jako soudní znalec. Usnesením Okresního soudu Praha-východ č. j. 46 C 122/2023-307 z 4. 9. 2024 bylo stěžovateli přiznáno znalečné ve výši 206 013,35 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali oba vedlejší účastníci odvolání.
2. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že snížil přiznané znalečné na částku 91 118 Kč. Ke krácení odměny přistoupil z důvodu částečné neúčelnosti práce při plnění zadaného znaleckého úkolu. Proti usnesení nebylo přípustné dovolání.
3. Proti napadenému rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a podnikání (právo na spravedlivou odměnu podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny) a současně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu brojí ve dvou rovinách, a to námitkou krácení znalečného bez řádného odůvodnění a námitkou zpochybnění stěžovatelovy odborné autonomie při volbě metod zkoumání.
4. Tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno. Poukazuje na to, že to je znalec, kdo vybírá konkrétní způsob použité metody, nikoli soud, který mu konkrétní znalecký úkol zadal. Konzultace použití metody předem proto není podle stěžovatele namístě, když soud nemá dostatečnou odbornou erudici pro volbu vhodné metody. Krácení odměn narušuje právní jistotu soudních znalců, že za svou práci obdrží spravedlivou odměnu. Situace může vyústit v to, že soudní znalci budou složité a časově náročné posudky odmítat z důvodu nejistoty ohledně zaplacení jejich odborné činnosti.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do ní je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši jemu přiznaného znalečného, resp. kterým bylo na základě odvolání vedlejších účastníků sníženo. Problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného se Ústavní soud věnoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03
z 22. 10. 2003). Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se tedy vztahují garance práva na spravedlivý proces (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3367/12
z 10. 1. 2013 či
sp. zn. I. ÚS 2670/12
z 17. 10. 2012).
8. Rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Ústavněprávní dimenze může tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1957/22
z 23. 8. 2022).
9. Ke stěžovatelem předloženým námitkám ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že toto usnesení krajského soudu obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22
z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu),
vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle názoru Ústavního soudu krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil ke snížení původně přiznaného znalečného. Rozsáhle uvedl, proč část činnosti soudního znalce považuje za nadbytečnou, excesivní, a tedy neúčelnou (srov. body 20 až 27 napadeného usnesení). Ústavní soud tak nemá, co by krajskému soudu vytknul a co by opodstatňovalo jeho případný kasační zásah.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu