I.ÚS 3720/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Markem Matulou, advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 99/2025-172 ze dne 15. 5. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Psychiatrické nemocnice Brno, sídlem Húskova 1123/2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 171 729 Kč. Jednalo se o škodu, která stěžovateli vznikla tím, že mu z jeho depozitního účtu vedeného u vedlejšího účastníka byly oprávněně vybrány finanční prostředky. Byla to přitom vedlejší účastnice, kdo měla odpovědnost zabezpečit stěžovatelovy finanční prostředky na depozitním účtu, a byla to zaměstnankyně vedlejšího účastníka, která je takto vybrala.
2. V průběhu řízení Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2024, že řízení se co do částky 128 200 Kč zastavuje z důvodu, že stěžovatel v této části vzal žalobu zpět. Předmětem řízení proto zůstala pouze částka 43 529 Kč. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 217 C 23/2022-151 ze dne 22. 1. 2025 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit 43 029 Kč (výrok I), co do částky 500 Kč naopak žalobu zamítl (výrok II). Současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III); rozhodl i povinnost zaplatit státu náhradu nákladů 21 325 Kč stěžovateli a 7 131 Kč vedlejší účastnici (výroky IV a V). Proti nákladovým výrokům III až V se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že posledně uvedené výroky se potvrzují (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení 3 436,40 Kč (výrok II).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho základní práva, svobody, jakož i principy právního státu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Domnívá se, že krajský soud svým rozhodnutím nerespektoval princip úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) a skutečnost, že případné výjimky z tohoto pravidla musí být přesvědčivě, logicky a konkrétně odůvodněny. To se ovšem podle stěžovatele v nynější věci nestalo. Stěžovatel proto považuje nákladový výrok za svévolný.
4. V nyní posuzované věci stěžovatel napadá nákladové výroky obecných soudů. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu náhrady nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 21).
Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici 50 000 Kč, tj. hranici bagatelnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, body 11 a 34).
5. V nynější věci stěžovatel vymezuje, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 69 857 Kč. Nejedná se přitom výslovně o nákladový výrok v bagatelní výši, avšak jedná se o částku blízkou hranici bagatelnosti. I v těchto nebagatelních nákladových věcech musí existovat mimořádné okolnosti, neboť pokud ji neprovázejí, odmítá takové ústavní stížnosti zdejší soud jako zjevně neopodstatněné. Za dané situace bylo především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem tkví mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Takovou argumentaci však stěžovatel nepředložil. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
6. Konečně Ústavní soud na závěr uvádí, že důvody pro jeho případný kasační zásah nejsou dány ani za situace, že by neplatil jeho zdrženlivý postoj v nákladových věcech.
Odůvodnění obecných soudů o náhradě nákladů řízení shledává jako dostatečné. Městský soud v bodě 64 jasně a srozumitelně vysvětluje, proč (ve prospěch stěžovatele) postupoval podle § 150 občanského soudního řádu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přestože stěžovatel nebyl ve věci úspěšný. Vysvětlil, proč jako neúspěch v posuzované věci chápal i stěžovatelovo částečné zpětvzetí. Obecné soudy se shodují, že to byl totiž stěžovatel, který se rozhodl žalovat i v rozsahu již uspokojeného nároku na náhradu škody. Tomuto závěru přitom Ústavní soud nemá, co by vytknul. Podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu je povinen hradit náhradu nákladů řízení ten z účastníků, který zavinil zastavení. Obstát přitom nemůže ani stěžovatelova argumentace vyčíslením škody v trestním řízení. Soudy správně odůvodnily, že bylo (chybným) rozhodnutím stěžovatele žalovat i v té části nároku, který byl již uspokojen.
7. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že svou žalobu vzal zpět právě proto, aby se částka 128 200 Kč negativně nepromítla při posouzení míry úspěchu při určování povinnosti k náhradě nákladů řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zavinil zastavení řízení. Aplikací § 150 občanského soudního řádu naopak obecné soudy rozhodly ve prospěch stěžovatele, aby nebyl povinen hradit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici z důvodu zastavení řízení na straně stěžovatele.
Jak přitom vyplývá z ústavní stížnosti, vyjma jediného byly všechny požadované úkony učiněny před rozhodnutím o částečném zastavení. 8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu