Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele B., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. PhDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 4/98, ze dne 12. 2. 1998, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřil účastník a vedlejší účastníci řízení. Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel vytkl odvolacímu soudu pouze nesprávné právní posouzení věci a vzhledem k ne zcela srozumitelnému obsahu ústavní stížnosti může pouze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je podrobně rozvedeno, na základě jakých skutečností a za použití jakých právních předpisů dospěl soud k závěru, který vyústil v potvrzení rozsudku soudu I.
stupně. Na rozdíl od stěžovatele je soud přesvědčen, že nárok uplatněný žalobcem (finančním úřadem) má oporu jak ve zjištěných skutečnostech, tak i v citovaných právních předpisech, podle nichž byla věc posuzována. Obvodní soud pro Prahu 2, který rozhodoval v I. stupni, ve svém vyjádření uvedl, že po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k právnímu názoru, uvedenému ve svém rozhodnutí, sp. zn. 16 C 69/96, ze dne 18. 6. 1997. Finanční úřad v Táboře v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že aplikace příslušných ustanovení o.
s. ř. na daňovou exekuci vyplývá z § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, proto použití § 313 o. s. ř. podle jeho názoru vyhovuje dikci cit. zákona o přiměřené aplikaci o. s. ř. při výkonu daňové exekuce.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 je zřejmé, že Finanční úřad v Táboře podal dne 12. 6. 1996 poddlužnickou žalobu podle § 315 o. s. ř. o zaplacení částky 689 193 Kč. Žalovaný B., spol. s r. o., podle žaloby neprovedl na základě exekučního příkazu ve stanovené lhůtě úhradu splatné pohledávky a tím nesplnil povinnost daňového poddlužníka. Soud I. stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobci požadovanou částku k částečnému uspokojení daňového nedoplatku daňového dlužníka. K odvolání žalovaného poté odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Podle § 73 odst. 7 písm. a) zákona o správě daní a poplatků se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně o. s. ř. Podle věty druhé cit. ustanovení potom Ministerstvo financí v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti upraví obecně závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové. Takový právní předpis však dosud vydán nebyl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že odvolací soud aplikoval na daňovou exekuci o.
s. ř. doslovně, což však podle jeho názoru nelze vzhledem ke specifické situaci, když jedním z účastníků řízení je státní orgán. K této argumentaci lze pouze uvést, že postavení účastníků občanského soudního řízení upravuje o. s. ř. v ustanovení § 18 tak, že "účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení". Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že postavení účastníků řízení je v takovém případě odlišné od sporu mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Z příslušného spisového materiálu pak Ústavní soud nezjistil, že by postupem soudů byla narušena tato rovnost účastníků řízení ve stěžovatelův neprospěch.
Územní finanční orgány jsou oprávněny vymáhat daňové nedoplatky daňovou exekucí. Výkon daňové exekuce je upraven v ustanovení § 73 a § 73a zákona o správě daní a poplatků. V daném případě byly splněny obecné předpoklady daňové exekuce, a proto finanční úřad přistoupil k výkonu daňové exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky podle § 73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Z ustanovení § 73 odst. 7 téhož zákona pak vyplývá, že pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně o. s. ř. Protože podle § 313 odst. 1 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, "aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal" a dlužníkovi povinného zakáže "aby po tom, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil". Z toho důvodu Ústavní soud přisvědčil názoru obecných soudů, že povinnost poddlužníka v tomto případě vyplývá přímo z o. s. ř., a to bez ohledu na skutečnost, že prováděcí vyhláška o daňové exekuci nebyla dosud vydána.
Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu