Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem 5. května 655, Sokolov, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 83/2023-599 ze dne 24. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. J. K. S. a 2. obchodní společnosti X, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlaví uvedenému výroku tamtéž označeného rozsudku, kterým mu (jako jednomu z žalovaných) Krajský soud v Plzni nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči 1. vedlejší účastnici (žalobkyni).
2. Proti stěžovateli podala 1. vedlejší účastnice žalobu o zaplacení 599 231,55 Kč s příslušenstvím, sestávající z bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění v důsledku zdravotních komplikací po provedení abdominoplastiky s liposukcí. Tento zákrok podstoupila 1. vedlejší účastnice u 2. vedlejší účastnice poté, co se na tom dohodla se stěžovatelem, jemuž za zákrok zaplatila a který byl lékařem, jednatelem a společníkem 2. vedlejší účastnice. Spolu s již uvedeným žádala 1. vedlejší účastnice vrátit také částku za samotný zákrok 40 000 Kč. Po námitce nedostatku pasivní legitimace vstoupila do řízení na straně žalované ke stěžovateli 2.
vedlejší účastnice. Okresní soud Plzeň-město po zrušení jeho předchozího rozsudku rozsudkem č. j. 38 C 80/2019-494 ze dne 15. 12. 2022 žalobě vyhověl; rozhodl, že částku 40 000 Kč je 1. vedlejší účastnici povinen zaplatit stěžovatel a zbylou částku je jí povinna zaplatit 2. vedlejší účastnice. Jelikož byl úspěch 1. vedlejší účastnice proti stěžovateli jen částečný, uložil jí okresní soud nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 317 223,70 Kč.
3. K odvolání vedlejších účastnic (tj. žalobkyně a 2. žalované) změnil krajský soud ústavní stížností napadeným výrokem rozsudek okresního soudu tak, že se stěžovateli vůči 1. vedlejší účastnici náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud shledal, že stěžovatel svým jednáním vyvolal stav, z nějž nebylo zřejmé, kdo je ve sporu pasivně legitimovanou osobou; 1. vedlejší účastnici nevysvětlil, s kým vstupuje do závazkového vztahu, nesplnil vůči ní zákonnou informační povinnost a na platbu od ní přijatou vystavil příjmový doklad, v němž nesprávně uvedl své údaje namísto údajů 2.
vedlejší účastnice. První vedlejší účastnice se tak mohla důvodně domnívat, že druhou smluvní stranou byl stěžovatel. V tomto případě lze tedy posoudit okolnosti případu, tj. skutečnosti související s předprocesním stádiem sporu, které vedly k podání žaloby, jako okolnosti hodné zvláštního zřetele podle § 150 občanského soudního řádu. Provedenými důkazy bylo navíc postaveno najisto, že protiprávním jednáním stěžovatele utrpěla 1. vedlejší účastnice závažnou újmu na zdraví s trvalými následky. Za této situace nelze po 1.
vedlejší účastnici spravedlivě požadovat, aby stěžovateli hradila náklady řízení. Nepřiznání náhrady nákladů se přitom majetkových poměrů stěžovatele výrazněji nedotkne - je vlastníkem soukromé kliniky, zabývající se lukrativním oborem činnosti, estetickou plastickou chirurgií.
4. Proti III. výroku rozsudku krajského soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel zejména namítá, že okresní soud po část řízení přehlížel jeho námitky o nedostatku pasivní legitimace a nadále se stěžovatelem jednal jako s účastníkem řízení. Napadené rozhodnutí má být neodůvodněné a libovolné. Stěžovatel připouští, že při prvním setkání s ním mohla mít 1. vedlejší účastnice za to, že je právě on stranou smlouvy. Nicméně nejpozději z vyjádření k žalobě muselo být zřejmé, že ve smluvním vztahu je s 2. vedlejší účastnicí. Stěžovatel napadá také vágní konstatování krajského soudu o lukrativnosti oboru stěžovatele a poukazuje na skutečnost, že se soud nezabýval majetkovými poměry účastníků.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové[KV1] výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Uplatněná argumentace postrádá ve vztahu k napadenému rozhodnutí ústavněprávní rozměr a nevymyká se postulátu uvedenému v předchozím bodu. Stěžovatel se dožaduje přezkumu rozsudku zcela v rámci podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Při omezeném ústavněprávním přezkumu hodno uvést, že se z napadeného rozsudku vskutku nepodává, že by krajský soud blíže zkoumal majetkové poměry účastníků řízení. To však samo o sobě nemůže vzhledem k celkovému kontextu věci založit jeho neústavnost. Krajský soud naopak logicky zohlednil jednání stěžovatele vůči 1. vedlejší účastnici, které mělo vliv na jeho postavení žalovaného. Stejně tak nelze pominout, že stěžovatel jako fyzická osoba a 2. vedlejší účastnice byli jako žalovaní zastoupeni týmž advokátem a že předmět sporu se odvíjel od téhož skutkového základu.
Nad rámec věci lze konstatovat, že domnívá-li se stěžovatel, že by společnost, jejímž byl jednatelem a společníkem, měla úspěšné 1. vedlejší účastnici, které způsobila újmu na zdraví s trvalými následky, nahradit náklady řízení 138 615,44 Kč (viz II. výrok napadeného rozsudku), zatímco 1. vedlejší účastnice by měla jemu nahradit 317 223,70 Kč, protože v řízení vystupovali on a 2. vedlejší účastnice samostatně, jde o úvahu mírně řečeno absurdní.
10. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu