Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. K., zast. Mgr. Danielem Kučerou, advokát, sídlem Krkonošská 186, Vrchlabí, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2012 č. j. 8 Co 651/2012-67 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. června 2012 č. j. 111 C 58/2012-62, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K věci vedené u obecných soudů uvedl, že usnesením okresního soudu mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve věci žaloby o zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím, ve které se stěžovatel domáhá zaplacení své pohledávky, resp. jedné poloviny, také po manželce dlužníka, neboť je přesvědčen, že dluh byl součástí jejich společného jmění. Soud uznal, že stěžovatel pro svou nemajetnost splňuje podmínku pro přiznání osvobození, nicméně bez dalšího zjišťování dospěl k závěru, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a osvobození stěžovateli nepřiznal.
Závěr odůvodnil (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) tím, že splnění závazku, náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Se závěry soudů stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze aplikovat pouze na existující manželství, pokud však byl sjednán závazek za trvání manželství a dojde k rozvodu, stávají se bývalí manželé podílovými spoludlužníky, kdy podíly jsou stejné (podle § 150 odst. 4 obč. zákoníku) a věřitel může v nalézacím řízení vymoci plnění jedné poloviny závazku po každém z bývalých manželů zvlášť.
Připomenul, že předmětný závazek vznikl smlouvou o půjčce ze dne 27. 6. 1990, uzavřenou mezi stěžovatelem a M. K., a náležel do společného jmění manželů. Manželství M. K. a J. K. (nyní P.) bylo později rozvedeno, platebním rozkazem Okresního soudu v Nymburce byla uložena povinnost plnit celý závazek M. K. V současné době se stěžovatel domáhá z jedné poloviny změny v osobě dlužníka tak, aby jedna polovina závazku byla povinna plnit J. P. a druhou polovinu M. K. K tomuto popisu doplnil, že ve vykonávacím řízení byla zjištěna nemajetnost M.
K. Okolnost, že se dožaduje plnění jedné poloviny závazku přímo u J. P., nemůže se jednat o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva a soudy tak zjevně neposkytují ochranu právům věřitele. Argumentace soudů je dle názoru stěžovatele nepřesvědčivá a vykazuje znaky libovůle. Je přesvědčen, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a nepřiznáním je mu zmařeno právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy pro svou nemajetnost nemůže zaplatit soudní poplatek ve výši 120 000 Kč za návrh na zahájení řízení, tudíž o meritu věci soud nebude rozhodovat.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 1 Dodatkového protokolu: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Žalobou se stěžovatel u okresního soudu domáhal vůči J. P. zaplacení dluhu plynoucího ze smlouvy o půjčce uzavřené s jejím bývalým manželem; v průběhu řízení požádal o osvobození od placení soudních poplatků vzhledem ke své nemajetnosti. Okresní soud hodnotil naplnění podmínek pro osvobození od placení soudního poplatku podle § 138 odst. 1 obč. soudního řádu, zjistil nemajetnost stěžovatele, ovšem konstatoval, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Zdůraznil, že z jeho skutkových tvrzení je nepochybné, že mu nemůže být vyhověno, protože se domáhá zaplacení dluhu po bývalé manželce dlužníka, přitom z konstantní rozhodovací praxe soudů vyplývá, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů.
Stěžovatel napadl prvostupňové usnesení odvoláním, ve kterém připomínal, že po zániku společného jmění nedošlo k jeho vypořádání, proto je žalovaná podílovou spoludlužnicí k dlužné částce. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, včetně přecházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto napadené usnesení potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků, neboť již z jeho skutkových tvrzení je nepohybné, že jeho žalobě nemůže být vyhověno.
Kromě argumentů okresního soudu ještě doplnil, že z obsahu spisu vyplývá, že vůči M. K. byl stěžovateli nárok z předmětné půjčky již přisouzen pravomocným platebním rozkazem.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2012
Vojen Güttler v. r. předseda senátu