Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Bláhy a stěžovatelky Vlasty Bláhové, zastoupených Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1289/2017-435 ze dne 7. 9. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 129/2015-366 ze dne 22. 6. 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 7 C 111/2013-242 ze dne 3. 10. 2014, spojené s návrhem na zrušení § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
18. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) návrh usnesením odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé a Roman Bláha jsou dle smlouvy o úvěru solidárními dlužníky, na základě výslovného ustanovení smlouvy, podle něhož v případě, že ve smlouvě je více než jedna osoba označena jako klient, jsou všichni klienti vůči vedlejší účastnici zavázáni společně a nerozdílně. Skutečnost, že smlouva obsahuje text, podle něhož "každá z těchto osob [tj. stěžovatelé a Roman Bláha] samostatně či všechny tyto soby společně jsou dále označovány jako ‚Klient'", žádnou interpretační nejasnost, jak tvrdí stěžovatelé, nezpůsobuje. Naopak potvrzuje výklad obecných soudů, že každý ze stěžovatelů byl ve smlouvě označen jako klient, a proto je každý z nich solidárním dlužníkem spolu s Romanem Bláhou.
20. Obecné soudy se vypořádaly s námitkou, že při podpisu smlouvy chyběla vůle stěžovatelů být zavázán jako solidární dlužník. Vysvětlily, že stěžovatelé měli možnost se seznámit s textem smlouvy, v němž byla tato skutečnost jasně vyjádřena, a že smlouvu podepsali s cílem zajistit finanční prostředky pro Romana Bláhu. Dovodily, že jakékoliv případné vyjádření zaměstnance vedlejší účastnice, že jim nic nehrozí v případě nesplácení úvěru Romanem Bláhou, na tom nic nemůže změnit. Takové vyjádření by dle obecných soudů nebylo relevantní ani z hlediska ustanovení o omylu, protože by vzhledem k jasnému znění smluvních ujednání nešlo o omyl omluvitelný. Nejvyšší soud vysvětlil, proč není relevantní, na jaký účet byly vypláceny finanční prostředky, a tedy ani skutečnost, že finančními prostředky disponoval pouze Roman Bláha a stěžovatelé žádné finanční prostředky přímo neobdrželi. Nejvyšší soud neshledal ani žádné důvody pro odepření soudní ochrany nároku vedlejší účastnice, zabýval se tedy otázkou možného rozporu s dobrými mravy. Námitky stěžovatelů představují polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, avšak Ústavnímu soud jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) řešení těchto otázek týkajících se pouze podústavního práva nepřísluší.
21. Obecné soudy se vypořádaly s důkazem provedeným výslechem svědka Petra Bláhy, který byl proveden před soudem prvního stupně. I kdyby byla pravda, že vedlejší účastnice před podpisem úvěrové smlouvy uvedla, že stěžovatelům na základě smlouvy "nic nehrozí" a že nároky vedlejší účastnice budou uspokojeny ze zastavené nemovitosti Romana Bláhy, nemohlo by to podle obecných soudů na právním posouzení nic změnit. Stejně tak z napadených rozhodnutí vyplývá, že otázka, s kým vedlejší účastnice komunikovala do zesplatnění úvěru před podáním žaloby proti stěžovatelům, není relevantní. Namítají-li stěžovatelé, že byly opomenuty důkazy ohledně této komunikace, Ústavní soud - aniž by zkoumal, zda byly tyto návrhy včas učiněny před obecnými soudy - musí konstatovat, že tyto důkazy by byly zjevně nadbytečné. K opomenutí důkazů tudíž nedošlo.
22. Nález
sp. zn. III. ÚS 593/17
ze dne 29. 8. 2017, na nějž odkazují stěžovatelé, se týkal případu, v němž "[s] ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky - v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost)" nebylo možné "pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjčce" (bod 22). V projednávaném případě však nevznikly pochybnosti o schopnostech stěžovatelů seznámit se s textem jimi podepsané smlouvy o úvěru. V tomto ohledu není podstatné, jaká prohlášení vůči stěžovatelům v průběhu podpisu smlouvy učinila vedlejší účastnice, neboť na schopnosti stěžovatelů seznámit se se smlouvou nemohly informace podané vedlejší účastnicí nic změnit. Jak správně namítají Nejvyšší soud a vedlejší účastnice, nosné důvody odkazovaného nálezu se tudíž netýkají projednávané věci.
23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1941, s nímž se dle stěžovatelů měl vypořádat Nejvyšší soud, se týká zápůjčky, a nikoliv úvěru, nevztahuje se tudíž k projednávané věci; Ústavní soud se proto nemusí zabývat otázkou, zda bylo doplnění dovolání podáno včas a jak podrobně se musí Nejvyšší soud vypořádávat s judikaturou odlišného soudního orgánu z roku 1941.
24. Podjatost senátu ani soudkyně Nejvyššího soudu nelze spatřovat v tom, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odkáže na svou dřívější judikaturu. Soudci mohou rozhodovat o otázkách, k nimž se ve svých rozhodnutích vyjádřili v minulosti, a mohou na tato svá rozhodnutí odkazovat, v případě soudců Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat judikaturu, je to právě s ohledem na zajištění jednotnosti judikatury dokonce nezbytné. Skutečnost, že se soudce určitým způsobem ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k intepretaci právní úpravy, neznamená, že by v případě předložení odpovídajících argumentů nemohl svůj názor změnit. Argumentace stěžovatelů, že soudkyně, respektive senát Nejvyššího soudu byli podjatí, protože odkázali na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (dle stěžovatelů "vydaných" stejnou soudkyní), proto nemůže obstát a vést k závěru o podjatosti soudců Nejvyššího soudu. Námitka, že se obecné soudy nezabývaly návrhem stěžovatelů na spojení věcí, nemá v projednávaném případě ústavní rozměr a nepromítla by se do rozhodnutí obecných soudů o projednávaných nárocích, Ústavní soud tak nezkoumal otázku, zda byl takový návrh skutečně učiněn.
25. Další námitky se týkají náhrady nákladů řízení. Do rozhodování o náhradě nákladů řízení zasahuje Ústavní soud pouze výjimečně. V projednávaném případě krajský soud odečetl od úspěchu vedlejší účastnice míru úspěchu stěžovatelů - snížil tedy náhradu přiznanou vedlejší účastnici, žádný další nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelé nemají. Majetkové poměry a sociální situaci stěžovatelů krajský soud zohlednil tím, že dle § 150 o. s. ř. přiznanou náhradu ještě o jednu čtvrtinu snížil. Nejvyšší soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na vyjádření k dovolání stěžovatelů. Ústavní soud ověřil, že toto vyjádření se ve spise nachází. Závěry krajského soudu ani Nejvyššího soudu ohledně nákladů řízení tudíž nejsou projevem svévole či libovůle, a není zde tak prostor pro zásah Ústavního soudu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nenamítali, že by v důsledku toho, že jim Nejvyšší soud nezaslal vyjádření vedlejší účastnice řízení, došlo k porušení kontradiktornosti dovolacího řízení (zmínili tuto skutkovou okolnost pouze v souvislosti s náhradou nákladů řízení přiznanou Nejvyšším soudem); touto otázkou se tudíž Ústavní soud nezabýval.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Návrh na zrušení § 239 o. s. ř. má akcesorickou povahu (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a sdílí tak osud ústavní stížnosti. Proto byl Ústavním soudem rovněž odmítnut jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s písm. b) zákona o Ústavním soudu.
28. Stěžovatelé navrhli, aby jim v případě neúspěchu byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odkazované ustanovení ovšem umožňuje náhradu těchto nákladů přiznat jen tehdy, "nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta". Tato podmínka v případě stěžovatelů splněna není, proto Ústavní soud rozhodl, že se jim náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu