Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. L., zast. Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou, sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 25 Cdo 850/2010-512, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2007 č. j. 59 Co 301/2006-341 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. března 2006 č. j. 5 C 132/94-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 13 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Svoje tvrzení pak konkretizuje a odůvodňuje (str. 5 až 8 ústavní stížnosti), zejména se koncentruje na skutečnost, že nebyla v řízení poučena ve smyslu občanského soudního řádu, přičemž žaloba o zaplacení požadované částky byla zamítnuta s odůvodněním, že neprokázala porušení právní povinnosti na straně žalované, tedy pro neunesení důkazního břemene.
Posléze obsáhle polemizuje se závěry znaleckého posudku, zpracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT, a zdůrazňuje, že s jejími námitkami se odvolací soud nevypořádal. Vzhledem k absenci procesního poučení si stěžovatelka nechala na počátku r. 2008 vyhotovit další znalecký posudek, který podporuje její námitky, z čehož dovozuje, že byly důvodné, přesto je odvolací soud bez dalšího odmítl, čím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Rovněž namítá, že odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, což vedlo k porušení práva na účinné opravné prostředky dle čl.
13 Úmluvy. V závěru poukazuje též na dobu trvání sporu, zejména že o jejím dovolání rozhodl Nejvyšší soud až po 4 letech od jeho podání, čímž došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a poukazuje na důsledky nesprávného poučení krajským soudem o přípustnosti dovolání. V této partii také namítá, že v důsledku průtahů v soudním řízení bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví, protože stav nemovitostí je plynutím doby výrazně ovlivněn, samotné řízení stěžovatelce znemožňovalo činit výraznější zásahy do nemovitostí a s ohledem na její věk není schopna po skončení sporu se o nemovitosti náležitě postarat.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje.
Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 13 Úmluvy: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (dvě striktní výjimky z tohoto pravidla konstruuje § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o dvou částech její žaloby - o žalobě na určení vlastnictví zdi a o žalobě na náhradu škody. Pokud jde o určení vlastnického práva stěžovatelky ke sporné zdi, tak krajský soud výrokem II. rozsudku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 59 Co 301/2006-341 zrušil tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, dále zrušil i všechny výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil okresnímu soudu. Z toho vyplývá, že v této části směřuje ústavní stížnost do výroků, které nenabyly právní moci, proto je nepřípustná.
Dále Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost v části týkající se její žaloby na náhradu škody. V této souvislosti připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
Výjimku tvoří případy, v nichž obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že k jejich porušení výroky, jimž byla napadenými rozhodnutími zamítnuta její žaloba na náhradu škody, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru, k němuž dospěly okresní i krajský soud ohledně nenaplnění základního předpokladu odpovědnosti za škodu - protiprávního úkonu žalované. Tím však staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší.
Přesto Ústavní soud dodává, že v tomto punktu postupovaly soudy uvážlivě a zcela důvodně žalobu na náhradu škody zamítly. Stěžovatelka musí vzít v úvahu povahu předložených znaleckých posudků (ve smyslu § 127 obč. soudního řádu), na rozdíl od jí předkládaných odborných hodnocení, a respektovat, že hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 483/01 ).
Důvodná není ani stěžovatelčina námitka o porušení práva na účinné opravné prostředky. Její žaloba na náhradu škody byla projednána v řádném dvojinstančním procesu, oba soudy neshledaly její důvodnost, proto ji zamítly. Je pravdou, že krajský soud evidentně nesprávným poučením o přípustnosti dovolání (založeným na údajné tzv. skryté diformitě, která však nenastala) vzbudil u stěžovatelky očekávání, že žalobu věcně projedná i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že na projednání věci ve třetí instanci není právní nárok, nemá pochybení krajského soudu ústavně právní relevanci.
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost také v části napadající usnesení Nejvyššího soudu. Proti posouzení nepřípustnosti dovolání neformuluje stěžovatelka žádnou výhradu. Toliko namítá (str. 8 ústavní stížnosti), že dovolání bylo rozhodnuto po více než čtyřech letech, aniž by k tomu byly dány jakékoliv objektivní důvody. Údaj o délce dovolacího řízení je pravdivý, avšak ústavní stížnost není prostředkem způsobilým napravit případnou újmu, která případně stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s trváním této fáze řízení (totéž platí o celkové délce řízení zahájeného žalobou v roce 1994).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2012
Vojen Güttler v. r. předseda senátu