I.ÚS 386/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maríka, zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 Ads 36/2024-26 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 6 Ads 150/2024-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, namítá stěžovatel zásah do svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tak, že se Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") nedovoleně odchýlil od právních závěrů učiněných ve svém předchozím rozhodnutí, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu k překonání právního názoru.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel v roce 2014 požádal o příspěvek na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který uplatnil na jemu pronajatý rodinný dům. V domě se nachází dva zkolaudované byty, které však nejsou bytovými jednotkami ve smyslu § 1159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatel obývá jeden z bytů, v domě dále žijí další osoby na základě smlouvy mezi stěžovatelem a pronajímatelem jako spolubydlící (bez přímého nájemního vztahu k nemovitosti).
Tuto žádost správní orgán rozhodnutím z 18. 8. 2014 zamítl, neboť stěžovatel navzdory výzvě neprokázal nájemní vztah ke konkrétnímu bytu, ale pouze k celému domu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník - Ministerstvo práce a sociálních věcí z obdobných důvodů. Správní žalobu v prvním stupni Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2018 č. j. 2 Ad 6/2015-35 zamítl. Mimo jiné uvedl, že nelze extenzivně interpretovat tehdy účinný § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tak, že by zahrnoval rovněž nájemce rodinného domu, v němž se nachází bytové jednotky.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 1 Ads 85/2018-37. Ten napadený rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z funkčního hlediska je pro účely příspěvku na bydlení nutné vyložit § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tak, že za byt může být považován i rodinný dům, a to za splnění dalších zákonných podmínek této dávky. Podle NSS tak městský soud i vedlejší účastník nesprávně posoudili rozhodnou právní otázku a vystavěli svá rozhodnutí na nezákonném podkladu. 4.
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o vyloučení soudce Tomáše Langáška v řízení o spojených ústavních stížnostech stěžovatele Martina Maríka, zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 Ads 36/2024-26 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 6 Ads 150/2024-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Soudce Tomáš Langášek je vyloučen z projednávání a rozhodování spojených věcí vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 386/25
.
1. Stěžovatel podal ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o kasačních stížnostech stěžovatele ve věci nepřiznání, resp. odnětí dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení. Podle rozvrhu práce by měl ve věcech, které byly usnesením ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 386/25 ,
II. ÚS 538/25 spojeny ke společnému řízení, rozhodovat jako člen I. senátu soudce Tomáš Langášek.
2. Dne 11. 2. 2026 předložila předsedkyně I. senátu předsedkyni IV. senátu věc k rozhodnutí o vyloučení soudce Tomáše Langáška, neboť bylo zjištěno, že soudce Tomáš Langášek rozhodoval jako soudce Nejvyššího správního soudu v jiném předcházejícím řízení s totožným předmětem, které se týkalo téhož stěžovatele.
3. Soudce Tomáš Langášek k eventuálním důvodům pro vyloučení uvedl, že se sice necítí být subjektivně podjatý, stěžovatele osobně nezná a k věci nemá žádný vztah, avšak byl členem senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci stěžovatele rozhodoval o obdobných otázkách (§ 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byť za jiné období.
4. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. V tomto případě se presumuje, že předchozí angažovanost ve věci zabraňuje soudci, aby byl ve věci objektivní a nepředpojatý.
5. IV. senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu shledal, že by s ohledem na zjištěné skutečnosti (viz výše) mohly vzniknout oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce Tomáše Langáška při projednávání a rozhodování věci. Striktně vzato nejde o tutéž věc. Nicméně, skutečnost, že soudce Tomáš Langášek rozhodoval o nároku stejného stěžovatele, o stejném předmětu řízení (příspěvek na bydlení) a řešil obdobné právní otázky, odlišnost věci spočívá v podstatě pouze v jiném časovém úseku, kterého se předmět řízení týkal, zavdává důvod pro pochybnost o jeho objektivní nepodjatosti.
6. IV. senát Ústavního soudu shledal v posuzované věci splnění podmínky uvedené v § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, že soudce Tomáš Langášek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 386/25
.
zsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z funkčního hlediska je pro účely příspěvku na bydlení nutné vyložit § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tak, že za byt může být považován i rodinný dům, a to za splnění dalších zákonných podmínek této dávky. Podle NSS tak městský soud i vedlejší účastník nesprávně posoudili rozhodnou právní otázku a vystavěli svá rozhodnutí na nezákonném podkladu.
4. Vedlejší účastník následně zrušil rozhodnutí prvostupňového orgánu, vázán právním názorem NSS, aby ve věci dále postupoval ve vyřizování žádosti o příspěvek na bydlení. Správní orgán opět žádosti nevyhověl, což bylo potvrzeno novým rozhodnutím vedlejšího účastníka. Rozhodnutí vedlejšího účastníka následně zrušil městský soud s tím, že správní orgány nevyzvaly stěžovatele k prokázání, ve kterém konkrétním bytě v rámci domu skutečně bydlí, a k prokázání dalších skutečností nutných pro posouzení nároku na žádanou dávku.
Na základě toho vedlejší účastník zrušil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a uložil mu ve věci dále postupovat. Ten vyzval stěžovatele, aby prokázal, ve kterém bytě v rámci domu skutečně bydlí a aby, mimo jiné, doložil náklady na bydlení k tomuto bytu, jelikož dosud doložil pouze náklady na bydlení k celému rodinnému domu. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval tak, že vymezil byt, ve kterém bydlí, nicméně ve vztahu k nákladům na bydlení uvedl, že je schopen doložit pouze náklady na bydlení k celému domu, nikoli pouze bytu.
Na základě nesplnění této výzvy pak správní orgán stěžovateli nepřiznal nárok na příspěvek na bydlení, přičemž tento závěr potvrdil jak vedlejší účastník coby odvolací orgán, tak městský soud. Veden rozhodnutím NSS (uvedeného v bodě 3) akceptoval městský soud, že je za byt možné považovat i rodinný dům, za samostatný byt by pak ale podle městského soudu bylo možné považovat pouze dům, pokud by tvořil jednu obytnou jednotku, což však není případ stěžovatele. Dále je v rámci posuzování dalších podmínek přiznání příspěvku na bydlení nutné doložit náklady na bydlení ke konkrétnímu obývanému bytu.
To stěžovatel neučinil, a proto bylo namístě jeho žádosti o příspěvek na bydlení nevyhovět.
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl NSS napadeným rozsudkem č. j. 5 Ads 36/2024-28 tak, že ji zamítl. Ztotožnil se se závěrem městského soudu o tom, že z rozsudku NSS č. j. 1 Ads 85/2018-37 vyplývá, že je možné za byt považovat i dům, nicméně výklad dále posouvá tak, že nemůže jít o dům, v němž jsou další byty. Stěžovatel pak nesplnil další podmínky řízení o žádosti o příspěvek na bydlení, o kterých hovoří i citovaný rozsudek NSS, když nedoložil náklady na bydlení v konkrétním bytě, a to i přes výzvu správního orgánu. Bylo tedy namístě pro nesplnění podmínek stěžovateli dávku nepřiznat.
6. Paralelně s výše uvedenými řízeními pak vedl stěžovatel další spor ohledně příspěvku na bydlení, která mu byl dne 13. 11. 2013 přiznána. Ten mu byl následně odejmut nejprve vlivem změny jeho trvalého bydliště, po proběhlém soudním řízení pak z obdobných důvodů, z jakých mu nebyl přiznán příspěvek na bydlení k žádosti z roku 2014, popsané v bodech 2-5. V napadeném usnesení NSS č. j. 6 Ads 150/2024-31, kterým rozhodoval v této linii stěžovatelovy věci, dospěl soud k závěru, že z rozsudku 1 Ads 85/2018-37 nevyplývá, že je nutné za byt považovat i dům s více byty. Takový výklad by podle NSS šel proti aktuální právní úpravě toho, co je za byt považováno, a proti smyslu příspěvku na bydlení jako dávky státního sociálního systému. Dále uplatnil NSS obdobnou argumentaci jako v rozsudku č. j.
5 Ads 36/2024-28 stran nesplnění výzvy správního orgánu a tím nenaplnění podmínek přiznání příspěvku na bydlení. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
7. Stěžovatel v podaných ústavních stížnostech namítá, že se v obou napadených rozhodnutích Nejvyšší správní soud odchýlil od dříve vydaného rozhodnutí (č. j. 1 Ads 85/2018-37), aniž by však věc postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu. V prvním rozhodnutí stanovil, že je za byt možné považovat také rodinný dům, přičemž obě napadená rozhodnutí se od tohoto závěru odchylují a stěžovateli tuto možnost nepřiznávají. Takový postup, aniž by byl posvěcen rozšířeným senátem ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, představuje porušení práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Vůči druhému napadenému rozhodnutí pak stěžovatel namítá, že bylo NSS odmítnuto pro nepřijatelnost, aniž by k tomu byly dány důvody a naopak byla kasační stížnost přijatelná, projednatelná a důvodná. Bez dalšího odůvodnění stěžovatel namítá také porušení práva na pomoc v hmotné nouzi.
8. Nejvyšší správní soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě zopakoval svoji argumentaci obsaženou v rozhodnutích a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Rekapituloval, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s předchozím rozhodnutím NSS a že jej pouze rozvíjejí směrem ke smysluplnému pojetí příspěvku na bydlení jako dávky státní sociální pomoci. Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž navrhl nevyhovění ústavní stížnosti s tím, že v napadených rozhodnutích jsou řešeny odlišné právní otázky, než jaké byly vypořádány předcházejícím rozhodnutím.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření k případné replice stěžovateli. Ten tohoto práva nevyužil
III. Procesní podmínky řízení
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovateli zákon nepřiznává opravné prostředky proti napadenému rozhodnutí. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Stěžovatel podal dvě stížnosti (ze dne 5. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 386/25 a ze dne 17. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 538/25 ), které byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2025 spojeny ke společnému řízení pod spisovou značkou I. ÚS 386/25.
12. Usnesením Ústavního osudu ze dne 17. 2. 2026 byl z projednávání věci vyloučen soudce Tomáš Langášek podle § 36 a násl. zákona o Ústavním soudu. Podle platného rozvrhu práce jeho místo v rozhodujícím senátu zaujala dočasná členka senátu Kateřina Ronovská.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu
sl. zákona o Ústavním soudu. Podle platného rozvrhu práce jeho místo v rozhodujícím senátu zaujala dočasná členka senátu Kateřina Ronovská. IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
14. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhoduje v případě, je-li mu věc postoupena senátem, který při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru odlišnému od právnímu názoru již vyjádřeného v rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 1 soudního řádu správního). Stejně tak může rozšířený senát NSS přijmout tzv. zásadní usnesení ve věcech vysokého právního významu (§ 18 odst. 1 soudního řádu správního). Ze zákonného vymezení je tedy zřejmé, že je to předkládací senát, kdo má povinnost posoudit, zda je nezbytné věc k rozhodnutí rozšířenému senátu postoupit. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil, že odchýlení se od stávající judikatury senátním rozhodnutím, aniž by věc byla předložena rozšířenému senátu, může představovat porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny (např. nález ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 779/24 ).
15. Stěžovatelova klíčová námitka směřuje proti tomu, že se NSS v obou napadených rozhodnutích odchýlil od předchozího rozhodnutí č. j. 1 Ads 85/2018-37, aniž by věc postoupil rozhodnutí rozšířeného senátu. Předně je nutné dát stěžovateli zapravdu, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud nevhodně formuloval klíčové právní závěry. Vymezil-li NSS v bodě 19, že spornou otázkou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem bylo, zda je možné pro účely příspěvku na bydlení za byt považovat i rodinný dům, vycházel z nesprávného hodnocení předchozího řízení.
Jak správně uvádí stěžovatel, sporem nikdy nebylo, zda lze žádat příspěvek na bydlení rovněž na rodinný dům, ale zda je možné získat příspěvek na bydlení na rodinný dům, v němž se nachází byty. Uvedl-li pak NSS jako klíčový závěr v bodě 22, že "Při splnění dalších předepsaných podmínek (které v nynější věci nebyly předmětem přezkumu) je třeba za byt pro účely příspěvku na bydlení považovat i rodinný dům," nereagoval tím na rozhodnou argumentaci v předcházejícím řízení a neposkytl tak pro řízení relevantní právní odpovědi.
16. Nelze však přisvědčit tomu, že by NSS v odůvodnění svého rozhodnutí 1 Ads 85/2018-37 jednoznačně vymezil, že je možné na rodinný dům s byty žádat příspěvek na bydlení. Přestože je pochopitelná snaha stěžovatele interpretovat rozhodnutí jemu příznivým způsobem, nelze do textu bez dalšího vkládat význam, který nenese. Citované rozhodnutí NSS proto nelze vykládat nad rámec textu tak, že by určovalo, že lze žádat příspěvek na bydlení rovněž na rodinný dům, v němž se nachází byty. Tyto závěry naopak NSS doplnil v obou napadených rozhodnutích a předcházející rozhodnutí tak nepřekonal, ale rozvíjel.
Směřoval přitom (jak v obou rozhodnutích uvádí) k funkčnímu a teleologickému výkladu ustanovení týkajících se příspěvku na bydlení jako dávky státní sociální podpory (viz body 34 a 35 rozhodnutí 5 Ads 36/2024-29 a bod 10 rozhodnutí 6 Ads 150/2024-32). Výkladu NSS pak odpovídají rovněž legislativní změny v oblasti příspěvku na bydlení od roku 2014 až do jeho zrušení v roce 2025. Dlužno podotknout, že NSS i v řízení stěžovatele, která tomuto řízení předcházela, argumentoval obdobným způsobem (např. v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 Ads 218/2016-20).
17. Z obdobných důvodů Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele stran rozhodnutí 6 Ads 150/2024-31 o tom, že byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost. Platí, že je to právě Nejvyšší správní soud, kdo sám posuzuje podmínky přijatelnosti kasačních stížností, a Ústavní soud do této jeho činnosti zasahuje pouze v případech, kdy by bylo stěžovateli protiústavním způsobem znemožněno bránit svá práva před soudem. O přípustnosti rozhodl ve věci stěžovatele NSS v souladu s § 104a soudního řádu správního i svojí rozhodovací praxí, přičemž se nedopustil svévolného odepření přístupu ke spravedlnosti nebo jiného protiústavního pochybení. Nadto rekapituloval již dříve vyslovené právní závěry ve vztahu ke stěžovateli a jím uplatněným námitkám.
18. Příspěvek na bydlení byl jako sociální dávka součástí adresného systému státní sociální péče. Stát tímto příspěvkem realizoval své závazky vyplývající z práva na bydlení, které lze dovodit z čl. 30 odst. 2 Listiny, interpretovaného ve světle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 38/24 , body 23 a násl.). U sociálních práv platí, že jejich konkrétní podobu určí zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny) a domáhat se jich lze jen v mezích prováděcího zákona (čl.
41 odst. 1 Listiny). Nastavení konkrétní zákonné úpravy sociálních práv proto Ústavní soud ve zvýšené míře ponechává na zákonodárci (body 38 a násl. nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/20 ) a přezkum tvrzených zásahů do těchto práv podrobuje nižší míře přezkumu tak, aby bylo předcházeno úplnému popření smyslu sociálních práv. To se však v posuzované věci nestalo. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani postup, kdy vedlejší účastník, resp. správní soudy, po stěžovateli vyžadovali prokázání dalších skutečností rozhodných pro rozhodnutí o příspěvku na bydlení.
Tvrzení stěžovatele o tom, že náklady ke konkrétnímu bytu v rámci rodinného domu je nemožné doložit, nelze přisvědčit - takové doložení jistě možné je, byť s možnými komplikacemi a obtížemi pro stěžovatele. To však nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho základních práv, zejm. do práva na pomoc v hmotné nouzi.
V. Závěr
19. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu