Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, 789 53 Mírov, zastoupeného Mgr. Danou Holcman, advokátkou se sídlem Cholinská 1048/19, 784 01 Litovel, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 2 As 101/2014-26, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 70/2012-88, a proti rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Plzeň ze dne 10. 4. 2012, č. j. 11/32/2012-11/Všeob/329, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadená rozhodnutí ani řízení, na jejichž základě byla vydána, postižena nejsou.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je svým obsahem zejména polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi, se kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu mělo být rozhodnutím o stížnosti zrušeno, neboť v něm absentovalo řádné vymezení skutku, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí spolu se záznamem o kázeňském přestupku naplňuje požadavek minimálního standardu, pokud jde o povinné náležitosti takového rozhodnutí ve věci správního trestání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které platí, že na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů, neboť v kázeňských řízeních vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase (viz např. usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1785/08 , nebo ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3239/09 ).
K námitce stěžovatele o porušení zásady dvojinstančnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že dvojinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm, a proto s ohledem na proběhlé řízení tato zásada porušena nebyla.
Jak poznamenal Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, rovněž námitky uplatněné ve stěžovatelově kasační stížnosti se v podstatě shodují s argumentací v jeho žalobě, se kterou se před tím vypořádal již krajský soud. Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že povahou předmětných věcí u něj nalezených se zabýval až Nejvyšší správní soud. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že se touto námitkou zabýval i krajský soud (na stranách 9, 10 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu).
Podle náhledu Ústavního soudu shora uvedeným závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Proto k uvedeným námitkám stěžovatele lze na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí správních soudů v úplnosti odkázat.
Za nepřípustnou je třeba považovat námitku stěžovatele stran nerespektování práva na zákonného soudce, spočívající v tom, že dle názoru stěžovatele v jeho věci nerozhodl místně příslušný krajský soud. Z obsahu přiložených listin vyplývá, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí o stížnosti dne 24. 5. 2012 původně k Městskému soudu v Praze, který ji však usnesením ze dne 23. 8. 2012, č. j. 7 A 28/2012-24, postoupil Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně příslušnému. Kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 146/2012-66. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl (vzhledem k zákonem stanovené lhůtě k podání ústavní stížnosti ani nemohl). Ústavní soud se proto námitkami směřujícími k místní příslušnosti krajského soudu nezabýval.
Jde-li o námitku spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelé tímto zásahem musí být již nebo ještě postiženi.
Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a. S přihlédnutím k právě uvedenému není Ústavní soud oprávněn se k případným, stěžovateli namítaným, průtahům v již skončeném řízení vyjádřit, neboť by tím mohl závazně prejudikovat výsledek eventuálního sporu o přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že délka celého řízení byla významně ovlivněna jeho specifickým průběhem, neboť žalobou stěžovatele proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 20. 10. 2004 se Nejvyšší správní soud v minulosti již jednou zabýval a v rámci řízení o kasační stížnosti stěžovatele podal k Ústavnímu soudu návrh, na jehož základě Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/8 , zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu v části zakládající výluku ze soudního přezkumu. Teprve následně po rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 10 A 298/2010-195, který byl vydán v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, byla věc vrácena Vězeňské službě České republiky k dalšímu řízení, ze kterého vzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, podaný na základě § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2015
David Uhlíř v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu