Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Jarmilou Tayerlovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 176, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 60 Co 203/2012-62, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2012, která po doplnění podáním právní zástupkyně ze dne 27. 11. 2012 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že napadené rozhodnutí je tzv. "překvapivé rozhodnutí", neboť odvolací soud bez nařízení ústního jednání dospěl ke zcela jinému právnímu názoru než soud první instance, aniž by dal stěžovatelce možnost se k věci blíže vyjádřit. Stěžovatelka taktéž namítá, že se odvolací soud nezabýval skutečnostmi, které uvedla v odvolání, a to především tvrzením, že v jiných soudních případech a na podkladě obsahově stejných žádostí byla stěžovatelka od zaplacení soudních poplatků osvobozena či byl ji ustanoven právní zástupce.
Krajský soud neprovedl ani stěžovatelkou navrhované důkazy a k jí tvrzeným důkazům nepřihlížel. Potvrzující usnesení napadeného usnesení je opřeno o jiný právní důvod, než byl uveden v usnesení soudu prvního stupně, čímž došlo k porušení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně odnětí možnosti stěžovatelky jednat před soudem a právně a skutkově argumentovat. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 10 Nc 405/2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 3. 2012, č. j. 10 Nc 405/2011-29, nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl jí ustanoven právní zástupce pro zastupování v řízení. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 60 Co 203/2012-62, bylo rozhodnuto, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu taktéž dovolání a žalobu pro zmatečnost, o nichž nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
Je tedy zřejmé, že v dané situaci došlo k souběhu více právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadeného usnesení, a to ústavní stížnosti, dovolání a žaloby pro zmatečnost. Pokud by v nyní projednávané věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podaných opravných prostředcích, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona.
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací a řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem nepřípustným ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle § 75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj