Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele N.
V. B., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Fialou, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 5 Co 1012/2024-322 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. května 2024 č. j. 6 C 170/2020-242, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení a H. N. jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu mj. byla uložena povinnost nahradit stěžovateli jako poškozenému škodu ve výši 2 700 000 Kč s příslušenstvím.
2. Stěžovatel se nároku na náhradu škody po vedlejším účastníkovi domáhal kromě adhezního řízení také v občanskoprávním řízení. Vzhledem k tomu, že o nároku stěžovatele bylo rozhodnuto v adhezním řízení, Okresní soud ve Strakonicích rozhodl o civilní žalobě tak, že řízení zastavil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích napadené usnesení potvrdil. Nad rámec odůvodnění okresního soudu se věnoval zavinění zastavení řízení, jelikož podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle krajského soudu nelze v odsouzení vedlejšího účastníka a v uložení povinnosti k náhradě škody spatřovat jeho procesní zavinění zastavení civilního řízení, neboť jde o dvě různá řízení. Vznik nákladů je naopak třeba přičítat stěžovateli, neboť je důsledkem jeho procesního postupu, kdy totožný nárok uplatnil souběžně ve dvou soudních řízeních, ačkoli mu muselo být jasné, že přizná-li mu náhradu škody soud v řízení trestním, bude jeho rozhodnutí překážkou pro řízení občanskoprávní.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá obě usnesení obecných soudů. Byť v záhlaví ústavní stížnosti uvádí, že směřuje pouze proti usnesení krajského soudu, Ústavní soud vyšel ze závěrečného petitu. Stěžovatel tvrdí, že zastavení řízení zavinil vedlejší účastník, neboť právě ten byl odsouzen za podvod. Proto má vedlejší účastník hradit náklady stěžovatele (jde zejména o soudní poplatek ve výši 135 000 Kč). Obecné soudy mají podle stěžovatele "pro svůj postup sice odůvodnění založené na izolované aplikaci procesních předpisů, která však zcela postrádá spravedlivé uspořádání".
I samotný okresní soud uvedl, že k zastavení řízení došlo vinou vedlejšího účastníka (tyto závěry okresní soud vztáhl k nákladům řízení státu). Stěžovatel také poukazuje na časový kontext podání civilní žaloby; řada úkonů v rámci civilního řízení byla provedena předtím, než stěžovatel uplatnil svůj nárok v adhezním řízení. Ze všech těchto důvodů má stěžovatel za to, že byla porušena jeho základní práva, konkrétně uvádí právo na spravedlivý proces, rovnost před soudem a právo na to, aby soudy poskytovaly ochranu právům.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, která však zásadně nedosahují ústavněprávního významu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24). Pro ústavnost napadených rozhodnutí je klíčové, že se krajský soud přezkoumatelným způsobem věnoval podstatě věci, tedy tomu, zda některý z účastníků zavinil zastavení řízení, a zda z toho důvodu má být někomu z nich uložena povinnost platit náklady řízení. Konkrétní hodnocení zavinění na zastavení řízení je na obecných soudech; jde o výklad podústavního práva.
6. Je třeba zdůraznit, že obecné soudy nerozhodly, že by to byl stěžovatel, kdo zavinil zastavení řízení. Kdyby totiž k takovému závěru dospěly, musely by současně v souladu s § 146 odst. 2 občanského soudního řádu vyslovit, že má stěžovatel hradit náklady, což neučinily. Obecné soudy tedy pouze rozhodly o tom, že zastavení řízení nezavinil vedlejší účastník (ani stěžovatel), a proto uzavřely, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu].
7. Okresnímu soudu lze částečně vytknout (a stěžovateli dát v tomto směru za pravdu), že se možnému zavinění na zastavení řízení nevěnoval.
Odůvodnění však řádně doplnil krajský soud, jehož závěrům není z pohledu ústavněprávního co vytknout. Pro napadené výroky jsou podstatné ty pasáže odůvodnění, ve kterých krajský soud uvádí, že vedlejší účastník nezavinil zastavení řízení. Naopak ty pasáže, ve kterých krajský soud poukazuje na možné zavinění stěžovatele, jsou spíše podpůrné povahy - nad rámec toho, že zastavení nezavinil vedlejší účastník, poukazují na to, že jej spíše zavinil stěžovatel. Byl to on, kdo svými návrhy zahájil dvě různá řízení o totožném nároku a způsobil tedy vznik zbytečných nákladů řízení. Sám stěžovatel ostatně v bodě 11 ústavní stížnosti cituje pasáž komentářové literatury, z níž plyne, že zahájení vícero řízení o totožném nároku zakládá zavinění na následném zastavení řízení.
8. Lze shrnout, že usnesení krajského soudu je sice do jisté míry formulováno tak, jako by konstatovalo zavinění stěžovatele na zastavení řízení (bod 9 odůvodnění), avšak jde o odůvodnění podpůrné, nepromítnuté ve výroku, kterým by stěžovateli byla uložena povinnost hradit náklady řízení. Obecné soudy pouze rozhodly, že není na místě, aby náklady nesl vedlejší účastník. Takový závěr není nijak protiústavní.
9. Je jistě právem každého podat jak civilní žalobu, tak současně uplatnit nárok v adhezním řízení. V takovém případě se však při následném zastavení civilního řízení pro překážku věci rozhodnuté nelze domáhat, aby náklady na vícečetném uplatňování totožného nároku hradil jiný účastník, který nezvolil tuto procesně neekonomickou cestu uplatňování nároku (byť jde o osobu pravomocně odsouzenou za trestný čin).
10. Konečně, pokud stěžovatel poukazuje na bod 8 odůvodnění okresního soudu, ve kterém je (ve vztahu k nákladům státu ve výši 1 347 Kč) uvedeno, že zastavení řízení zavinil vedlejší účastník, je třeba konstatovat, že tento závěr je fakticky překonaný rozhodnutím krajského soudu, který dospěl k závěru, že vedlejší účastník zastavení řízení nezavinil. Vzhledem k tomu, že okresní soud konstatoval zavinění vedlejšího účastníka pouze ve vztahu k výroku III., který stěžovatel nenapadl, jelikož se týkal povinnosti vedlejšího účastníka vůči státu, nebyl krajský soud povinen, ba ani oprávněn, tento výrok zrušit, přestože dospěl k závěru o nezavinění zastavení řízení vedlejším účastníkem.
Právě proto, byť se to stěžovateli může jevit paradoxním, zůstává v právní moci jak výrok III. okresního soudu, opřený (chybně) o zavinění vedlejšího účastníka, tak výroky I. a II. opřené (správně) o to, že vedlejší účastník zastavení řízení nezavinil. Jednoduše řečeno, rozhodnutí okresního soudu je skutečně vnitřně rozporné, což však krajský soud zhojil.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu