Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti korporace MONING ECOLOGY, s.r.o., sídlem Cejl 76, Brno, zast. JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, sídlem Pellicova 2c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013, č.j. 28 Cdo 1508/2012-319, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2011, č.j. 20 Co 555/2008-277, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.2.2008, č.j. 32 C 321/95-194, účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Harryho R. Kirsche a MUDr. Reneé Bergnerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V průběhu mnohaletého sporu (od r. 1995) uplatňovala stěžovatelka řadu námitek a argumentů vůči požadavkům žalobců, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly (byť např. s možností využití určovací žaloby až po nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 894/10 ). Toto zjištění se týká i sporného pozemku parc.
č. X1 v kat. úz. Zábrdovice, neboť - jak vyplývá z usnesení městského soudu ze dne 12.6.2007, č.j. 32 C 321/95-155 - byl i tento pozemek součástí žalobního návrhu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka dále od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka (příp. i vedlejší účastnice č. 1) nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména v rozsudcích městského soudu a krajského soudu) v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (správně má být "usnesení") a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření. Zdůraznil, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání s odkazem na tuto úpravu a judikaturu; posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu. Krajský soud pouze lapidárně sdělil, že nemůže než odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, na kterém v plném rozsahu trvá; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Městský soud ještě stručněji sdělil, že rozhodnutí o stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu. Vedlejší účastnice - Česká republika - se ztotožnila s názorem předestřeným stěžovatelkou, a to ohledně důsledků dekretu č. 100/1945, a též se podrobně se zabývala podmínkami použití určovací žaloby. Další vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Zaslaná vyjádření účastníků a vedlejší účastnice nezasílal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce, neboť neobsahují žádné relevantní údaje pro posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti.
Ze spisu městského soudu Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti:
Žalobou doručenou městskému soudu dne 6.11.1995 se žalobci (JUDr. R. Kirsch, Harry R. Kirsch a MUDr. Renné Bergnerová) domáhali vůči třem žalovaným vydání souboru nemovitostí v kat. úz. Zábrdovice (a to pozemků parc. č. X7, X1 s objektem č.p. X3 a dalšími stavbami, pozemku parc. č. X4, staveb na pozemků parc. č. X4 a pozemku parc. č. st. X5 a X6, včetně staveb) s odůvodněním, že nedošlo k jejich znárodnění. V roce 2000 žalobu změnili na určení, že Julius Zwicker, byl ke dni své smrti vlastníkem id.
1/2 nemovitostí a že Zuzana Kirschová, Harry R. Kirsch a MUDr. Renné Bergnerová jsou vlastníky každý jejich id. 1/6 (in eventum, že JUDr. R. Kirsch byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2) a v roce 2005 na určení že jejich id. 1/2 patří do neodevzdané pozůstalosti po Juliu Zwickerovi a že vlastníkem druhé id. poloviny byl ke dni své smrti R. Kirsch. Řízení bylo od r. 2005 vedeno vůči stěžovatelce a vůči České republice. V roce 2007 připustil městský soud usnesením ze dne 12.6.2007, č.j. 32 C 321/95-155, změnu žaloby, takže řízení bylo vedeno ohledně průmyslového objektu č.p.
X3 na pozemku parc. č. X2, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X1, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X7, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X4, a pozemků X1, X2, X7, X4 a X6. Městský soud rozsudkem ze dne 6.2.2008, č.j. 32 C 321/95-194, žalobě vyhověl, což odůvodnil zjištěním, že československý stát se nikdy nestal právoplatným vlastníkem předmětných nemovitostí. Česká republika i stěžovatelka napadly rozsudek soudu I. stupně samostatnými odvoláními, v nichž každá poukazovala na závěry, kromě jiného, Ústavního soudu obsaženými ve stanovisku Pl.
ÚS st. 21/05. Krajský soud s odvoláním na tyto závěry rozsudkem ze dne 17.2.2009, č.j. 20 Co 555/2008-230, změnil prvostupňový rozsudek a žalobu zamítl, následné dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud zamítl. Nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 894/10 byl rozsudek krajského soudu i rozsudek Nejvyššího soudu zrušen.
V další fázi řízení krajský soud rozsudkem ze dne 15.11.2011, č.j. 20 Co 555/2008-277, potvrdil rozsudek městského soudu a dovolání České republiky i stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013, č.j. 28 Cdo 1508/2012-319, odmítnuta.
Odůvodnění vyhovujících rozhodnutí bylo založeno na zjištění, že čs. stát se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, že poznámka národní správy nebyla vymazána, ač bylo národnímu správci uloženo odevzdat majetek původním vlastníkům.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu