Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. Dagmar Csonkovou, Čs. armády 2168, Louny, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2019, č. j. 20 Co 204/2019-455, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a města Rychnova nad Kněžnou (opatrovníka nezletilé) a J. M. jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je svým obsahem opakováním polemiky se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal krajský soud. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, které skutečnosti považovaly soudy v projednávané věci za podstatné a jakým způsobem je hodnotily. Je sice pravdou, že nezletilá vyjádřila své přání žít s matkou a svojí polorodou sestrou, nicméně s ohledem na její věk mohly obecné soudy jejímu názoru přikládat jen omezenou váhu.
Je tomu tak proto, že nezletilá nemůže objektivně dohlédnout všech souvislostí případu. Není pochyb, že změna výchovného prostředí představuje pro nezletilou psychickou zátěž, ovšem na druhou stranu se jedná v jejím životě i o určitý stabilizující prvek. Stěžovatelka jak v řízení před obecnými soudy, tak konečně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné racionální důvody, jež by svědčily o tom, že přestěhování nezletilé do vzdálenosti cca 200 km od bydliště otce nebylo svévolné. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka o změně bydliště nezletilé s otcem vůbec nejednala a podstatným způsobem tak ztížila styk dcery s otcem.
Stěžovatelce nelze dát zapravdu, že by se obecné soudy řádně nevypořádaly s nejlepším zájmem dítěte. Byla to právě stěžovatelka, kdo vlastním protiprávním jednáním nebrala na nejlepší zájem dítěte ohled. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud fakticky upřednostnil projednávání předmětné ústavní stížnosti, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu