Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Gruse, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 214/2018-302 ze dne 18. června 2018, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Řízení se přerušuje.
1. Okresní soud v Ústí nad Labem přiznal stěžovateli jako opatrovníku odsouzené právnické osoby odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 4 537,50 Kč. Následnou stížnost zamítl Krajský soud Ústí nad Labem, který se ztotožnil s okresním soudem v tom, že odměnu stěžovatele je třeba vypočíst podle tarifní hodnoty určené v § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Porušení spatřuje mimo jiné i v aplikaci protiústavní úpravy § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
3. Ústavní soud usnesením
sp. zn. III. ÚS 395/19
ze dne 14. 5. 2019 předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu pro jeho rozpor s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Řízení o tomto návrhu je vedeno pod
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
a bude v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci stěžovatele. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995
sp. zn. IV. ÚS 188/94
(N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
11. Jak již bylo uvedeno při rekapitulaci, na základě návrhu III. senátu Ústavního soudu plénum Ústavního soudu nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 23/19
zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob,". V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 9. 2019
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 14/17
(N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015
sp. zn. Pl. ÚS 13/14
(N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak § 9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků vystupujících v trestním řízení za podmínek stanovených výše citovaným zákonem [srov. k tomu přiměřeně bod 38 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
]. To v kontextu východisek nálezu ze dne 13. 9. 2016
sp. zn. I. ÚS 848/16
(N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.
12. Také ve stěžovatelově věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát, nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu) a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti, poskytnutí odměny za takovou činnost.
13. Závěr Ústavního soudu tudíž lze shrnout tak, že určením odměny advokáta ustanoveného soudem opatrovníkem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob (§ 34 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) s odkazem na § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dochází k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
14. Na základě těchto východisek nyní rozhodující senát Ústavního soudu konstatuje, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví i s odkazem na § 9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k uplatňování základního práva stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení je tak rozpor se zásadou rovnosti podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu [v dalším řízení krajský soud podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení okresního soudu zruší a rozhodne sám ve věci].
16. Návrh na zrušení části § 9 odst. 5 advokátního tarifu, která již v mezidobí byla plénem Ústavního soudu zrušena, je (jak již bylo uvedeno výše) nepřípustný pro překážku věci rozhodnuté a tento návrh stěžovatele Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
17. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).